Maturita je jen strašákem

Pátek v 21:53 | Saanma |  Deník

Je pátek. Včera jsem maturovala a všechno to nějak opadlo zároveň s odjezdem domů. Nečekala jsem, že mě to tak sebere, hlavně přes psychickou stránku. Po příjezdu domů se mi zavírala sama víčka a jakžtakž jsem se donesla do pokoje, abych se pokusila o spánek. Ono je prostě znát, že nejsem úplně nastavená na permanentní stres. Poslední měsíc, dva možná, jsem si připadala jako zavřená v akvárku. Nedalo se dýchat, myslet a ni nějak bezpečně rozhodovat. Ale všem bylo jasné, že pokud se nějak podobně cítíme, tak je to jen na nějaký omezený čas.

Připadá mi strašně vtipné, že jsem se dva týdny jako idiot učila dějiny umění a byly tam doopravdy tak dvě otázky, se kterými jsem si prostě nevěděla rady, na čem je postavit a jak je vysvětlit. Ta témata mi připadala buď vzduchoprázdná nebo příliš plná, až nedávala smysl. No a správně hádáte, jedna z těch otázek padla a Šárka si řekla: "Tak teď jsem totálně v proklaté černočerné díře, tohle si už ani nepamatuju a vím jistojistě jen to, že zrovna tahle otázka se mi nepovedla ani nějak úspěšně zpracovat."

Obhájíte všechno, pokud si alespoň minimum pamatujete.

To teď vím jisto jistě.

Docela ráda bych si na ty dějiny přišla znovu a obhájila je úplně jiným způsobem, ale to už se nedá a ani si nejsem vlastně jistá, zdali bych to podruhé vážně chtěla prožít. Stačí mi, že jsem se fakt učila a víc jak třičtvrtě otázek věděla. No, jen jsem si prostě vybrala tu, co mi absolutně nikdy nemohla sednout.

To se stává.

Kdo říká, že maturita není o štěstí, tak lže.

A nebo vážně věří, že se dá na všehcno naučit.

Ono asi prostě záleží jak na tom kdo jsme.

Smířila jsem se s tím, že jsem nervák, že jsem to nedala tak, jak jsem si přála, ale stále si sama pro sebe opakuji, že to nevadí, prostě to mám za sebou. Byla to zkušenost, ne špatná, ne dobrá, někde na pomezí a usvědčila mě o určitých věcech.

Když například přišlo vyhodnocení slohových prací, přečela jsem si jednotlivé výtky, které posuzovatel dle svého našel a ačkoliv jsem nejprve reagovala přehnaně naštvaně, musím uznat, že pravdy je na tom dost. Vždy jsem milovala psaní, vím, že mé zlepšení je viditelné, ale rozhodně není nijak dokonalé, spíš ne tak dotáhlé, jak bych si přála. Na popud opravovatele tedy začíná pouť "musím se zlepšit, protože fakt moc chci", tak snad se povede, byla bych převelice ráda, kdyby ano.


No a teď se ještě ke všemu blží doba přijímacích zkoušek na vysokou školu, kam jsem se přihlásila. Naštěstí nějaký základ prací mám, takže dvě tři dodělám a budu za vodou.

Po maturitě je tedy život fajn, sice ne fér, ne úplně, ale fajn. Čekala jsem, že to bude jiné, asi bych si měla odmyslet ty pomyslné fanfáry, protože se nikdy nekonaly. Ono to bude tím, že jsem příšerně zavtrzelý snílek a pořád si myslím, že trocha té pompéznosti by v životě být mohla. Jenže ono je většinou klid a přechod z jednoho období do druhého je tak nějak nehmatatelný, prostě je, ale není nijak výrazný.

Ono by to asi taky chtělo vložit do toho nějaké síly a ne doufat, že život se povede nějakým způsobe sám. To jsou mi ale docela vtipné věci, které mi dochází takhle ke konci. :D Někomu to dojde dřív, někomu nikdy a já jsem ráda, že mi to dochází, ačkoliv to je docela prodloužený proces.


Nejvtipnější příhoda z maturitního dne bude asi ta, kdy si mi dovolil učitel s předsedkyní říci, že bych od dizajnu měla jít tak trochu dále, protože... no, moje práce nejsou dokonalé a zručnost jako taková, která se týká výroby ze dřeva, no to byla moje noční můra a něco, co mi samo prostě nikdy nešlo a já to musela zkoušet několikrát. Nu, poté, co jsem odprezentovala vyrobený stolek a ateliér, mi byly naděleny rady, abych spíš šla na humanitní nebo filozofický obor, což jsou oba dva obory nad kterými, jsem docela přemýšlela, když se měla volit vysoká škola.

A pak, že život není vtipný.

Je.


 

Ztracená v množství

16. dubna 2017 v 10:53 | Saanma |  Deník
Cítím se tu teď trochu jako cizinec, přičemž blog byl vždy místem, kde jsem se mohla schoulit a čekat, čekat, než některé věci odejdou. Cítím se trochu podivně, víte, za týden, ani to ne, když se to spočítá přesně na dny, odcházím ze školy, abych se mohla učit k maturitě. Do teď se to zdálo celkem daleko, ale je to tak blízko, až si dokážu představit, jak mi to samotné a zhmotněné dýchá na týl. Je to svým způsobem dvojznačné, na jednu stranu jsem se toho nemohla dočkat a těším se, druhá strana se bojí, staršně moc se bojí, ale nedávám to úplně najevo.

9.kapitola - Přespání (E)

6. března 2017 v 23:45 | Saanma |  Escape
Mluvili jsme a mluvili. Byla jsem ráda, že se o nic nepokusil, takže jsem si mohla přestat dávat pozor. Vážně jsem si s nikým dlouho tak dobře nepopovídala. S Hedvikou se spíš snášíme, protože jsme byly jako dvě myši v jednom akváriu. Jelikož je ona teď docela jistě volná, myslím si, že se jí zase bude chtít mluvit a možná až do noci.
 


8.kapitola - Konečně (E)

3. března 2017 v 22:45 | Saanma |  Escape
Celou noc se mi zdálo, jak létám a skáču z budovy na budovu. Dřív se mi ty sny zdály, asi před půlrokem. Když už bylo jisté, že se záležitost s Potterem bude konečně řešit. Poprvé jsem si doopravdy myslela, že to může fungovat. Nějak jsem ztratila chuť věřit systému, který podporoval zločince a vrahy.

7.kapitola - Volná (E)

28. února 2017 v 22:45 | Saanma |  Escape
Probudila jsem se na své posteli. Protáhla jsem se. Z ramen mi spadlo veliké závaží, udělala jsem to. Vrátila se, omluvila se. Nevím, proč se mi to celou tu dobu zdálo tak nemožné. Prostě mi připadalo, že to jinak být nemůže. Tristan se zpraví. Dája semnou zase normálně mluvit. Těším se, až uvidím Veroniku a její draky.

6.kapitola - Odpuštění (E)

27. února 2017 v 23:45 | Saanma |  Escape
Odporovala jsem mu, ale nakonec se vetřel, věděl, že budu muset chodit sem a tam s ním, protože ho tady nenechám nic zkazit. Terenc je někdy vážně úplně mimo, když už začne takhle štvát, mám vždy největší chuť ho uškrtit. I když on je to jeho způsob utěšování, ne, že by poslal čokoládu nebo koupil jídlo.

5.kapitola - Hedvika a Erik (E)

19. února 2017 v 0:55 | Saanma |  Escape
Přišla jsem k sobě domů a našla Hedu docela naštvanou, zmučenou, jak sedí u okna v tom největším svetru, jaký má a jen tak kouká. Tyhle stavy znám, jsou podivné, ale někdy přináší největší klid. Pozdravila jsem ji a prošla do své ložnice.


Nebudu dělat potíže

17. února 2017 v 15:29 | Saanma |  Články z mé hlávky

Mám před sebou druhý konec, druhý docela důležitý konec a tak trochu mě zebou prsty a na jazyk přichází příliš mnoho chutí od hořkou po sladkou. Jde asi o to uvědomení si, kdy každému svitne, jak se věci měly a jak by to možná dopadlo, kdyby něco byť jen málo změnil. Nepotrpím si na co by kdyby, prostě je to tak, jak to je a nemá smysl přemýšlet nad něčím, co už je skoro u pomyslného cíle.

4.kapitola - Soud (E)

12. února 2017 v 15:15 | Saanma |  Escape

Odešla jsem brzy a sama. Nemohla jsem dál vydržet Daniely pohled a Tristana už vůbec ne. Penelopa se na něj mračila, ale nejspíš jí nic nedošlo. Možná jí to nedochází, protože je Tristan skoro nečitelný. Za což si může sám. Je to jeho volba. Splnila jsem, co jsem měla a teď bude zase klid. Holky vyrostly a jediné, co mohu říct, že je kouzelné, jak rychle dospěly.

3.kapitola - Shledání (E)

9. února 2017 v 15:10 | Saanma |  Escape

Veronika pohlédla na hodiny a usmála se. Ještě mají patnáct minut čas, úplně to cítí v kostech. Rychle se otřásla, když jí číšník přinesl další limonádu. Poděkovala. Nechce se jí věřit, že dneska budou zase spolu, očekává vrásky a další změny.
Nemůže se dočkat.

Kam dál