ITD2I 2. Kapitola Já

12. června 2011 v 10:07 | Saanma |  Temné dny 2


" Marku... ", povzdechla jsem si.
" Snad neočekáváš, že tě nehlídám.. " V tu chvíli jsem to pochopila, on vždycky všechno věděl. Hlídal mě jako oko v hlavě a mě se to na výsost příčilo, přímo mě to odpuzovalo.

" Dovolíš mi to slepoň vyslovit? " Otočil se pohleděl mi do očí, však te pohled toho řekl víc než dost. Měl v nich zlobu, nenávist, zároveň pochopení a laskavost.
" Jdi. " a ukázal na dveře.
" Dobře. " otočila jsem se na podpatku a vyšla.
Jakmile se dveře zavřeli, jsem pocítila, že mi něco chybý, něco moc cenného.
Nemohla jsem se nadechnout, tváře se mi zbarvily doledově modré a každá slaná kapka z mých očí byla jako led.

Uvědomila jsem si to pozdě, miluji jej.
Kéž by to šlo vrátit zpět, ale co už se ztratilo, již neobživne.

Pořád mi nešlo do hlavy co to vlastně od té doby co jsem byla vězněná, dělám.
Jako, bych snad ani nedýchala, nežila.
Bolelo všechno co se jen lehce dotklo mého srdce. Vše.

Nevědět co, nebo snad kdo jsem, by mi jen pomohlo.
Potřebuj jednoduše, vědět víc, daleko víc.
Nepatřím sem, proto mě nikdy nikdo moc nevnímal. Dříve, bych to snad brala jako blbost, ale k dnešku?
Nevím...

" Matte chci nahoru., " a ukázala jsem k nebi.
" Ale... "řekl výmluvně.
" Co ale? Jednoduše, potřebuju vypadnout. Takže? "
" Nepříjmou tě, jsi už pro ně člověk. Už nejsi ta stará bohyně, jsi pro ně jen cedka co spadla z nebe. "
" No dovol. "

" Nechce mě vzít nahoru? Dostanu se tam sama. "
Vzlétla jsem a mířila daleko, kde by mne nikdo nenašel.
Přistála jsem až asi o devět měst dál a seděla na strém kamenném mostě, řeka tekla skoro neslyšně a vzduch kolem jako by nabil podivuhodných rozměrů. Bylo cítit, že se sem něco ne moc pěkného žene.

Jedinná otázka byla, co to má být?
Lidé tam, byli zamklí a skoro jako by vypadli ze starých zaprášených žlutých fotek.
Až, když byl večer všichni zmizeli do svých domovů. Lidé, zvířata...
Neustále se mě, ale držel pocit, že tu semnou někdo je. Snažila jsem se jej, sice potlačit. Ale, ne a ne se to stát.

Přesně o půlnoci jsem se snažila vypustit energetickou kouli.
Ta, má totiž vždy najít to co chcete, v mém případě vchod do andělského města Kernia.
" Sama, tu sama jsem. Vyhledej to co chci v srdci mém... ," zaříkávdla nikdy moc nebyla moje specialita, ale tohle bylo ukrutně dlouhé.

Najdenou se v mých rukách zjevilo malinkaté stříbrné světélko, stále sílilo a bylo teplé, jako malé slunce.
Vypadalo jako hvězda zastřená v mlze, doslova nádhera.
Pomaloučku se to neslo ke starému skoro
hnijícímu domu, starého snad dvě stě let.
V domě panoval naprostý klid, přes to se tam nedalo cítit moíc bezpečně. Na stěnách visely staré portréty mě neznámých lidí, světelná koule se zastavila až ve sklepě.

Staré masivní mahagonové dveře, mě oddělovali od mé brány.
Najednou mě polil nevýslovný strach.
Co když tam nic nebude? Budu sklamanná? Co kyž mě nepřímou a vyhodí?
Několik předlouhých minut jsem jen tak zírala na ty dveře, přeci jen jsem se donutila je otevřít.

Za dveřmi se objevil pokoj tehdy určitě mladé dívky, popadl mě pocit dežaví.
Několik knih seřazených na poličce a pokrytých prachem, mě však zaujalo nejvíce.
Světelná koule se zastavila u červené, vzala jsem ji do ruky a...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simii-Sims Simii-Sims | Web | 12. června 2011 v 12:35 | Reagovat

ještě ty obrázky a bude to luxusníí´jak něco =)

2 kiley kiley | Web | 14. června 2011 v 16:22 | Reagovat

saanmo na blogu cassioner.blog.cz
tam jsem ti něco napsala

3 Saanma Saanma | Web | 14. června 2011 v 16:41 | Reagovat

odpověď na tvém blogu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama