ITD2I 2. kapitola Staré pocity?

15. června 2011 v 18:57 | Saanma |  Temné dny 2


Tenoučké prastaré a žlutavé stránky knihy byly popsány, nádherným rukopisem, byl to tedy deník.
Nemohla jsem jej odložit, tak jsem jej raděj schovala do své tašky.
Světlo putovalo k zemi, ke starému koberci.
Připadala mi to trochu vtipné, jednoduše ani netuším proč, neustále se snažilo dostat skrz koberec a řekněme, že mu to moc nešlo.

Nadzvedla jsem koberec s podivem jsem otevírala zavřené padací dveře.
" Můj bože., " jinak jsem to ani popsat nemohla.
Tam dole, ty svíce, ta tma, všechno mě tam tak silně táhlo.
Seskočila jsem dolů a pokračovala se světlem dál, ani jsem si neuvědomila, jak nebezpečné to může být.
Vůně sušených bylin, byla silně omamná, chodby byly pokryté červeným a zestárlým kobercem. Stěny ověšeny kusy novin, někdy z roku 1907 a možná i víc, světlo putovalo nesmírně rychle.

Připadalo mi to jako cestování časem, mým životem...
Světlo se zastavilo u kamenného chrliče, který bývá většinou na okapech.
Ošahávala jsem jemné praskliny a nemohla se pousmát, dežaví se neustále stupňovalo, ale byl to nádherný pocit, který jsem chtěla aby neskončil.



Z nenadání mi zamrazilo v zádech, stiskla jsem chrličovi oči a stěna se otočila i semnou.
Byla tam hrobka, z ničehonic jsem začala cítit obrovskou bolest, strach a začala z toho plakat.
Blížila jsem se k hrobce ležíčí na mramorovém nemocvyskokém podstavci, který ležel před krbem.
Přiblížila jsem se více, oheň v krbu vzplál.

Zastavila jsem se.
Najednou něco mě hrklo, co to vlastně proboha dělám?
Stála jsem na onom místě několik předlouhých minut. Doslovně jsem civěla na tu rakev, bála jsem se, co tam uvidím...
" No tak, špatných věcí jsi viděla a zažila. Tohle nebude nic novodobého., " snažila jsem se přesvědčit samu sebe.
Pár spadlých pramenů mých vlasů jsem zasunula za ucho a šla rozvážně dál, blíž a blíž.
Při každém dalším kroku se to stávalo těžší a těžším úkolem k rakvi dojít.

Rakev se otevřela sama od sebe, v ní leželo skoro neporušené tělo.
" To... to je on., " proběhlo mi hlavou a spustila se lavina slz.
Kdysi, když jsem nevěděla, kdo jsem. Zdáli se mi prapodivné sny, ve všech vystupoval on.
Kluk, pleti bílé barvy, jež se podobala porcelánu, s krátkými černými vlasy a s očima... ano s očima, které se měnily podle ročního období.

Na jaře, jako moře, v létě se podobaly mědi, v listopady spadlému listí a v zimě šedivé jako je pravda sama.
Několikrát, jsem jej kreslila, psala o něm básně a povídky.
Ale, pořád jsem nemohla přijít na to, kde se v mé hlavě objevil a zda jsem si jej snad nevymyslela.

Na krku mu visel zlatá madajlón ve tvaru srdce, výplň rakve tvořil krvavě rudý samet ozdobený starobylými bílými krajkami. Nemohla jsem si odříct, sáhla jsem po zlatém medajlónku a nahmatala něco vyritého.
Ze zadu se třpytil nápis "Láska na vždy".
Kapka mých slz spadla na medajlón a já náhle spadla na zem.

V hlavě se mi promítalo tísíce obrazů, až když jsem se zastavila u...u obrazu kde byl on.
Vše se odhrávalo v nějaké zahradě, byla noc a úplněk.
Vonné esence ze zahrady se nenuceně mísily se vzduchem, drželi jsme se za ruce.

Seděla jsem v nádherných šatech a on seděl v módním obleku té doby, cítila jsem se jako šťastná blecha.
Náhle začal říkat : " Bohužel, musíme se rozhodnout nyní, nesmí vás chytit. "
" Máte jako vždy pravdu. Avšak, nechce se mi býti bez vás... "
Mluva té doby mi přišla trochu vtipná, ale nadšeně jsem to sledovala dál.

Náhle tam přiběhla mladá dívka, s tím, že hoří budova, kde máme své věci.
Využila nepozorné chvíle a dotkla se jeho srdce, byla to energetička.
Nezabíjí, ale dokáží brát lidem energii dokud se jejich duše nevzdá. Svíjel se v křečích na zemi, držela jsem jej za ruku a nechtěla aby zemřel.
Bolest, cítila jsem tupou bolest v temeni, někdo mě praštil....potom už jen klec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama