ITD2I 4. Kapitola probuzení

22. června 2011 v 16:32 | Saanma |  Temné dny 2
Ještě toho dne jsme zmizeli, Lord Wardenson, tedy Fridrich vzal veškeré své i mé věci a odjeli jsme z města.
Přesto jsem pochybovala, že nás jeho bratr nenajde.
Cestovali jsme v kočáře, v nádhrném kočáře. Byl snad nejdřažší, který jsem kdy viděla.
I když to mi bylo v podstatě fuk.

Byl tmavěmodrý, s bílými okraji. Sedačky byly na dotek příjmné a pohodlné.
" Cítíte se pohodlně, madam? ," a přátlsky se usmál.
" Jistě, cesta plyne sama a žádné nepřátelské chování zde není, takže ano. "
Usnula jsem, během cesty, už jsem nemohla.
Týdny, předloué týdny před tím vším jsem už čekala nějakou eskapádu, ale tak velkou ne.
Kéž, by se všechno nějak vymazalo, nějak ztratio a mohlo se začít od znovu.
Potom už všechny vzpomínky, jak říci, byly rozmazané a vůbec neidetifikovatelné.
Pustila jsem náhrdelníku a rozbrečela se, nešlo to dál.
Otřela jsem si slzy okrajem rukávu a pokusila se o jednu věc, přeci jsem pár lidí už obživila proč ne jeho?
Vyslala jsem energetickou kouli a snažila se mu rozehřívat pomalu srdce, za tu dlouhou dobu bylo jak z kusu bubnujícho kamene. Pomalu jsem cítila, jak se probouzí k životu, krev v žilách mu kolovala rychleji a rychleji.
Když už byl ve stavu vědomí, ale spal nemohla jsem z něj spustit oči.
Místo kamenné tváře, byla jeho nádherná živá tvář...
Sedla jsem si na schody a čekala... Snad po půlhodině se probudil.
" Kde, to... , " při pohledu na mě se zastavil.
" Jsi, tedy jste v roce 2017, mé jméno je... "
" Sarah... , " vzdychl.
" Ano. Jakto, že..potřebuju... Vysvětli mi naprosto všechno, prosím. "
Vysvětlil mi to, všechno... Kdo by to všechno čekal? Co jsem, co je on...a... co je Emily.
Už jsem se nedivila, že tu dívku, která vysála Fridrichovo energii mi připadala povědomá. Byl to prototyp, mého dvojčete. Později jí rozebrali a pár součástek, jako je mozek předali Emily.
V tom případě, ale Emily, není..člověk.
Je stroj, poháněný už jen na to, abych se trápila. Vyvinuli ji, ale nedokázali ovládnout.
To, jim ale došlo šíleně pozdě. Vyvraždila, celé patro, kde ji drželi a utekla..ke mě.
Snažila se a přemáhala, aby mi neškodila, ale jakmile jsem jí ublížila já, ublížila ona ostatním.
Při posledním slovu se mi nahrnuly slzy do očí, smrt... ona, nedokáže zemřít.
Proto přežila, v tom lese když jsme utekli, ji postřelili.
Týdny na tom byla bledě, ale dostala se z toho..vždycky se ze všeho dostala.
Ona, to ona nás zaklela, tím abychom zapomenuli...a ztratili vše znovu a zas.
" Musí jít, tam kde ji dají novou šanci, nový život., " ukončil své vypravování Fridrich.
V tu chvíli, když jsem vylezla ven, mi bylo jasné, že ji budu muset buď zabít, nebo vrátit za mě nahoru.
Jenže, ona to druhé chtít nebude, to vím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jiand Jiand | E-mail | Web | 23. června 2011 v 14:25 | Reagovat

Moc napínáš, další kapču :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama