ITD2I 4. Kapitola probuzení 2/2

24. června 2011 v 19:06 | Saanma |  Temné dny 2
" Emily, prosím... , " snažím se jí uklidnit.
" To, nemůže být pravda...já.. " Chudák, v jejím případě, ani nevím co bych dělala.
Přijít o život, kvůli životu minulému...

" Ty mi ještě, lžeš sprostě do očí. To, to není možné. Já myslela, že alespoń budeš upřímná, jsi jen další mrcha. Která mi chce podtrhnout nohy. Vypadni., " otočila se opovrživě zády.
" Jak chceš, chtěla jsem tě tam dovést. "
Ještě, ji prý lžu. Jak chce, ale od teď již mojí sestrou není.
"Ještě něco. Vyřiď Fridrichovi, že to teprve začíná...a " náhle se otočila a prapodivně se usmála.
" ...bude vás to bolet oba a dost. " Poté vzlétla a ani nevím jak, rychlostí blesku zmizela pryč.
" Bolet? To nevymyslíš nic hezčího? Třeba, dost dlouhé prázdniny bez cvoků? To bych měla mnohe radši.. ," pomyslela jsem si.
To jdou všichni špatní přes kopírák? vyhrožovat, to umí kde kdo...
Došla jsem k Mattovi kanceláři a chtěla vyzvednout Fridricha, pro jistotu jsem je nechala tam.
Měla jsem náladu pod psa, vždyť kdo by neměl?
Jen řeším problémy, přijde jeden a vyřeším jej a přijde další...a dokola a dokola... Už mě to pomalu unavuje, vás ne?
" Ty magore, tohle nemůžeš udělat. ten projekt byl zrušen, zruš to kouzlo ihned. " Slyšela jsem Fridricha řvát až ven.
Došla jsem dovnitř a, ano přiznávám poslouchala za dveřmi.
" Nemůžu, jinak mě zabije. Uvědom si to Fridrichu., " opětoval řvaní Matt.
Nadšeně jsem poslouchala dál, ale to bych neměla spadnout do dveří.
Sedla jsem si do dřepu a pozorovala je klíčovou dírkou, najednou jsem ale zabalancovala a neusrřela rovnováhu...a bum.
" Vím, že je silně neslušné poslouchat za dveřmi. Ale... nějak jsem se zaposlouchala... O čem jste to tu mluvili? " Otřela jsem ze sebe prach ze starého koberce, na který jsem spadla.
" Popravdě? " Zeptal se se zdviženým obočím Fridrich.
" Ne, asi chci slyšet tisícero výmluv a ještěaby jste mi lhali do očí. "
" Já, víš... Pracoval jsem tenkrát na tobě. Když tě chytili, bl jsem k nim přiřazen a zkoumal tě... Byl jsem jeden z těch, co tě drželi v kleci. Po letech, jsem ale chtěl tě vidět, byla jsi jako moje... Prostě v tu dobu si mi pomohla, miloval jsem tě a tak jsem vás pustil všechny. "
Vysypal to ze sebe, jako nic. Jak si to vůbec mohl dovolit, to ho to netíží?
Uklidnila jsem se a se skloněnou hlavou a mírným náběhem na pláč jsem se zeptala.
" Proč? Proč já? Proč si mi podělal, celý můj život? "
Zase další, kterému jsem jednoduše věřila a milovala jej a podtrhl mi nohy.
Už, už si nemůžu být jistá komu se věřit dá a komu ne.
" Já, prostě... " Nedokázal vyslovit ani slovo, nic... Nenacházel snad slova??
" Ty prostě chceš, aby ze mě byl naprostý psychopat, že ano? Všichni, naprosto všichni mě pomalu, ale jistě zabíjíte, tím, že nedokážete být ke mě upřímní. Nejsem a nebudu takový magor, jako jsem podle vašich představ. Takže, mi koukej dát jakékoli vysvětlení, ty srabe. "
Stál jako přikovanný, můj bože, ani se nepohnul, natož vydat hlásku.
Jen se na mne díval s pohldem "promiň, ono samo já nic".
Čekala jsem předlouhé minuty, ale ani jeden nechtěl nějak moc mluvit.
" Víš, on. Pochop, chtěl se přidat na tvojí stranu, na tu dobrou, ale zastavili ho dřív, než-li on mohl zastavit je.," vykoktal ze sebe Fridrich jako omluvu za Matta.
" Tak ať mi to řekne sám, proč..proč zase ničil život? " Poohlédla jsem na něj opět tím pohledem "vysyp to", vypadal jako by se snad už rozhodl mi to vysvětlit vlastními slovy.
" Je, je dost těžký, to všechno vysvětlit. Všechno se tenkrát odehrálo tak narychlo... "
" Když je to tak těžký, tak prosím. Nechám ti čas na vysvětlení. " Otočila jsem se na podpatku a vyšla z rozpadající se kanceláře.
" Nikdo, nic, nějaký, ničí, žádný. To je můj ztarcenej život, nehci jej už proklínat, ale je silně blbej. " Prohlašovala jsem, při zavření dveří u kanceláře.
Už, mi to nefunguje, všechno totálně naopak. Vše.
Lidé si již nemohou ani věřit, nemohu si říci je to můj přítel, přeci mi nebude lhát do očí.
Ale, bohužel, je možné že, ano, že to možné je.
Odletěla jsem na ten most, jako minule.
Seděla jsem na kamenném zábradlí a pohrávala si s vodou, zkoumala jsem kam až moje zatrachtilá moc dokáže dojít.
Dokázala jsem vyvolat, ale i úplně vytratit hurikány, povodně...dokázala jsem i vodu zničit.
Stejné, to je s ohněm, vzduchem a zemí. V podstatě se vším.
Zhasla jsem poslední plamínek ohně, když jsem náhle spozorovala Franka.
" Ahoj. " Najednou, mi jeho hlas připadal úplně jinak povědomí. Cítila jsem určitý strach a zlobu zároveň.
" Ahoj. ," seskočila jsem ze zábradlí.
Frank přišel ke mě, pomalu mě objal. Pocítila jsem husí kůži a snažila si vzpomenout proč, náhle cítím jen nenávist a nechuť k němu.
Z čista jasna, jsem si vzpoměla na dávnou a zakrytou vzpomínku.
" To ty. "
" Co, já? ," nadzvedl obočí a ukázal mi překvapující výraz.
" Ty jsi Lord Wardenson, William. "
Jeho tvář se změnila, velmi rychle na znepokojivou grimasu.
Jako, by má řečená věta, zasáhla hluboko do minulosti.
" Tak?! " ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama