Sandara II 2.část - Skryté jizvy

27. září 2011 v 14:15 | Saanma |  Sandara

Každý příběh nějak začíná a nějak končí. Jak končí ten můj? Jak začal? Nevím, zdali to vědět vůbec chci.
Čekali jsme až přejde čtrnáct dní, během toho jsme se pokoušeli najít dostatečnout potravu pro nás v lese. Byl sychravý listopad, opadavé stromy opadli už pžed týdnem a vítr nabral na své síle. Každá z nás pochopila, že takhle to tu moc dlouho nemůžeme vydržet. Nejistota přístřešku a tepla, nám brala i ty poslední síly.


Začalo krápat, natáhla jsem dlaň a užívala si pomyslnou svobodu. Nikdy jsem nebyla šťastnější, i když jídla bylo málo a vypadalo, že zima přijde dřív, než jsme ji my očekávali.
Ten nám domluvila se zvířaty příměří, takže nás chránili a my je.
Nevěřili by jste jak chytrá jsou, dokáží neuvěřitelné věci na to jak malí jsou, jeden jako kapka v oseánu, ale spolu? Ničivá smršť schopná čehokoliv.
Ten si procvičila řeč, kterou jí dali a bylo vidět, že je šťastná, že to funguje.
I když v očích se jí leskl strach, nepřiznala to. Nehodlala podkopávat nás všechny svými pochybami, jsem jí za to patřičně vděčná.
Sundala jsem si z krku stříbrný náhrdelník, nevím proč, ale znamenal pro mne hodně.
Měla jsem ho už když mě vzali k nim, ani oni nevěděli co jsem a kde jsem se vzala, proto mi jej nechali abych si vzpomněla. Bohužel, nestalo se.
Jen vím, že bez něj neodejdu nikam.
Slunce se už blížilo k zemi a vytvářelo na nebi hry se světlem, jako by se chtělo patřičně rozloučit.

Jakmile se setmělo byl čas jít spát. Ten a Lana si pod jedním z velkých stromů ustlaly z listí, oči jim únavou padly během několika minut. Bylo slyšet sladké podřimování všech zdejších přítomných, začalo silně pršet a všichni se semkli ke stromům, které sloužili jako jako hlavní tábor.
Déšť miluju, je uklidňující slyšet jak lehounce padají každá kapek zvlášť a jakou nádhernou atmosféru to dodává okolí, jako by vše nebylo tak černobílé, ale barevné.


Vyšla jsem z pod stromu a spatřila několik smějících se hvězd, zářivých jako onen západ slunce, ktrý zaplavil celičkou krajinu kousky štěstí z ukončeného dne.
Bála jsem se dne dalšího, co budeme dělat?
" Já ti to řeknu co budeme dělat." Spásně řekla Lana.
" Budeme a to dozajista postačí. "
Poplácala mne přátelsky po rameni a odešla podívat se po ostatních.
" Opravdu postačí?, " zašeptala jsem si pro sebe.

Jakmile jsem se na pár vteřin odreagovala slyšela jsem myšlenky jiných lidí a zvířat, než-li jsme byli my.
Mráz mi projel po zádech a lehký závan větru mi podlomil kolena.
" Jsou tu, přišli si pro nás.," zařvala jsem polohlasně, přes to, se zbudili všichni.

Zvířata rychle hledala úkrytu a nedbala na naší dohodu, v tu chvíli mi to, ale bylo již dávno jasné.
Ten je poslala do bezpečí a Lana se postavila za mne, všem došlo, že tohle nemusíme přežít. Věděli to.
Lana je ucítila blízko nás a sputila na nás oblak neviditelnosti, který vydží vždy jen chvíli, ale i to nám stačilo. Ta chvíle pro kterou je dobré žít. Pro chvíli štěstí jistoty a bezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 28. září 2011 v 11:32 | Reagovat

Hezký blog :)

2 Mrs.Shenny Mrs.Shenny | E-mail | Web | 2. října 2011 v 12:08 | Reagovat

Affíku, u náš je pártyy!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama