Sandara II1.část- Já existuji

24. září 2011 v 13:00 | Saanma |  Sandara


Ačkoliv jsem neočekávala tak velkou bezmoc, přesto se dostavila. Stála jsem nad přesně rok starým hrobem, hlína nebyla ani pořádně suchá, byla mokrá stejně jako toho šedivého večera, když jsem ji uloživla k věčnému spánku. Tenkrtá, jsem ani moc nechápala co se dělo, nyní? Raději bych se vrátila k nevědomosti.

Upřímně, velmi ráda bych ten kus života jakkoli vymazala."Nelze to, nuže vztyč hlavu a nes se jako motýl.", přistihla jsem se jak navzdory svému chápání jsem řekla větu nahlas. Říkala mi to, ona to věděla, věděla, že ji čeká smrt jako ostatní.
"Jsi tu a vždy tam zůstaneš.", poklepala jsem si na místo kde leží srdce. Tlukoucí,krvavé srdce ale, ne zleca již tak šťastné. Ne jako předtím.

Lehounce jsem položila jednu jedinou smetanově bílou růži, tu kterou si ona nedokázala představit. Tu, kterou chtěla viděta přičichnout si. Popřála jsem jí klidné spaní a potichu vyšla ze hřbitova, mlha nastoupila obvyklému řádu a opět se obtáčela kolem náhrobků, kéž by o nich věděli lidé, nelze to.
Až za branou hřbitova v Dark Desley, jsem si mohla oddechnout, na hřbitově panovala až moc divná pohoda. Pokud vím, byla tam jen jedna paní, ta sem, ale stejně jako já chodí každý den.
Vždy stojí u hrobu, který vypadá, že tu byl dřívě než hřbitov a vždycky pláče. Sic, nevím nad čím, ale soucítím s ní každičké ráno. Snad není stejně vinna stejně jako já.

U hřbitovem na mne čekal strážný, jako obykle každý den v mizerném roce. Opět s pošklebkem, za který by zasloužil pěknou facku. Jsem tak ráda, že jsem mohla být s ní na pár minut, i když není cítím ji jako by tu byla. Ach, ta empatie, možná, že si to vnucuji sama.
I tak, dala bych nevím co za to ji znovu spatřit.

" Popovídali jste si? ", jen jsem se zaksichtila jako citrón.
Samozřejmě, myslel to ironicky. Co bych taky od takové zrůdy mohla čekat, že? expertní třídou na chytání a hlavně na zabíjení, sice velká nabušená těla, ale žadný mozek. Těm by unikl každý, to se totiž chystám podniknout.
Bohužel, nejsou jedinnými ochránci našěho nynějšího "domova".
Jsou tam i někteří, kteří by tam býti neměli. Ale jsou. Pořídili si pár obrů a skřetů, i ty se však dá obalamutit.

Daleko hůř jsem na tom o proti "Hlídačům", ti nastupují jako poslední.
A kupodivu(ne, vlastně ne) zabíjí. Kvůli nim je polovina těch co málem utekli tam, druhá půlka je na tom líp, oni je už nechají spát v pokoji.

Je jeden, který by mne pustil a nedostal by žádné tresty, ale pochybuji, že to má v hlavě v pořádku.
Nikdo z nás ji nemá v pořádku a on už vůbec.
První. Jeho jméno je naznačeno pouhou číslicí, však neznačí kolik toho dokáže.
Nacpali toho do něj tolik, že se divím, že se dožil tohoto věku. Křídla, zrak, čich, ty ohavné drápy z kovu a hlavně ta vůně.
Je něco jako vábítko, nevím co je to napadlo, ale opravdu vypadá, jen jako takový ten "trochu" zlobivý chlapec. Věřte mi není.

Lana se snažila se cestou neusmát, ale řekněme, že bylo dost jasné, že za chvíli vybuchne.
Ten naní hleďela pohledem, který jakoby říkal : "Ani to nezkoušej."
Chystali jsme se toho dne utéct, ale Lana nevěřila, že by se to mohlo konečně stát. Nikdy v nic nějak extrémě nevěřila.
Ten popadla kus kovové tyčky z pod sedadla a praštila jej do zátylku, ihned spadnul do bezvědomí.
Auto se řítilo po silnici jako splašené a tak jsem popadla volant a zastavila.

Všechny tři jsme vyběhli do lesů a čekali, zda-li se něco stane.
Nic. Velevážený pán se probudil zřejmě s bolestí hlavy, ale ani nevysotupil z auta. Projel ut cestu ještě dvakrát a ne moc zvesela se hrnul k jádru celé společnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama