Dark Days - 2.kapitola - Víceméně 1/2

10. října 2012 v 15:14 | Saanma |  Dark Days

Ležím na pohovce, mám chuť něco podniknout, ale co a s kým? Sestra už dávno spí, mamka s tátou jsou na pohřbu. Najenou se vytrhnu ze snění. Zvoní mi mobil. "Haló?" "Rád bych tě pozval na schůzku, bylo to možno?" zachraptělo v telefonu. "Kde vzdal moje číslo?" "Za pět minut dole." Srdce mi buší, chce se mi zvracet, sakra kdo to je? Nedá mi to a jdu dolů, samozřejmě ne nalehko. Přes pyžamo natahuji dlohuý hnědý župan a do rukou si beru ten nejostřejší nůž, co doma máme.

Klíčky mi chrastí v kapse měkkého županu, zavírám dveře a zkoumám, zdali mám jít po schodišti nebo výtahem. Schodiště. Ponaučení z hororů, to víte. Jdu pomalu dolů, hodinky na pravé ruce mi říkají, že mám ještě dvě minuty. Už jsem u druhého patra, slyším zvuky ze zdolejška, je tam víc lidí. Tisknu se ke zdi v naději, že mě nikdo neviděl. "Měla by tu být, jak jí znám, určitě šla dolů," poznamenal chlapecký hlas. Nevím co mám dělat, když se pohnu určitě zachrastí klíče a budu muset utíkat nahoru. "Je tam někdo?", kroky, jen to ne, nechoď ke mně. Ze zdola na mě vykoukne kluk s černými vlasy a šedivýma, lesklýma očima. Podívám se na něj jako vyplašená zvěř a utíkám po schodech nahoru.
Je těsně za mnou, nesmím se otáčet, musím přidat. V pravé ruce se mi leskne nůž takové velikosti, že by se za něj ani řezník nestyděl. Je tma, nevidím skoro nic. Beru schody po dvou, po třech. "Áá..", popadá někdo můj župan a táhne jej dolů. Rychle ho ze sebe svlékám a v ruce neustále držím mou poslední zbraň a nehodlám jí pustit. Vší silou strkám do toho kluka a nechám na něj spdnout župan, to ho na chvíli zastaví. Sakra, naše dveře jsem už přeběhla. Nový plán, běžím nahoru, na střechu a tam se zamknu z venku. Běžím rychle, celá upocená se nadychuji celými plícemi a snažím se své nohy popohnat. Už jen pár schodů...

Jsem nahoře, popadám kliku a zámek. "Cvak." Jak moc jsem ráda za tenhle zvuk! Padám opřená o červeně natřené dveře dolů, musím se vydýchat a popřemýšlet, co udělám. "Otevři!", křičí na mě kluk z druhé strany dveří. "Ani náhodou, jsem snad blázen?" V ruce neustále držím nůž, třesu se. "Jsi, nechalas nám klíče od tvého bytu," zasmál se jeden z nich. To jsem tomu zase dala, musím něco udělat. "Dobře, hodlám vyjednávat. Co chcete?" Slyším šepot, asi se domlouvají co udělají. "Otevři a my ti dáme klíče." Ne, tak to se spletli, chci slyšet co mi chtějí a až potom se možná domluvím o něčem jiném. "Co mi chcete udělat?" Nic. Ticho. Vstávám, chodím sem a tam, potřebuju něco rychle vymyslet a musí to mít inteligentní základ. Najednou mě někdo popadá ze zadu a já nemám šanci se vysápat ze sevření, křičím, koušu kopu...nic nezabírá. "Uklidni se."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama