Dark Days - 2.kapitola - Víceméně 2/2

11. října 2012 v 6:02 | Saanma |  Dark Days

Nůž mi upadl, ztráta veškeré šance přichází. Dveře se pomalu sami od sebe otevírají a v nich je ten kluk, který mě zahlédl na schodech. Proč mě ten druhý pouští? Stojím tam mezi dvěma vysokýma klukama v černočerveném pyřamu na střeše paneláku a musím uznat, že teď už mi zima doopravdy je. Jeden okolo mě chodí a střeží mne stříbrným zrakem a ten druhý neustále stojí za mnou a já jsem, jaksi neschopná se otočit.

"Řekni mi, co je těžkého na tom, abys poslouchala co řeknu?" vykulí na mě oči černovlasý kluk.
"Hypoteticky vzato, nejsi ani můj táta a ani moje máma, ty, prosím poslouchám. Proč poslouchat někoho, koho neznám?" Usměji se ironicky. Ačkoliv se necítím zrovna nejlépe, nechci dát poznat, co se mi děje v hlavě. "Pěkné, za ty léta ses nezměnila." "My se známe?,"vykulím naopak oči já. Kluk za mnou se ohýbá pro ten nůž, mám šanci. Kopám ho do břicha a beru si nůž, poodcházím tak, abych na oba viděla. Ten druhý se svíjí jako hádě, přeci jsem ho nemohla tak kopnout? Má tmavěhnědé vlasy a o něco tmavší oči, černovlásek mu pomáhá na nohy. "Co chcete? Ptám se naposledy!"
Oba si sedají na zem a černovlásek začíná mluvit. "Potřebujeme tě zpátky, jsi jeden z moc drahých projektů jedné tajné firmy. My taky, ale jsme o něco méně důležití než tvá osoba." A to mám jako věřit na pohádky? Příště mi můžete říct, že jsem Růženka a že jsem prospala 100 let. "Směšné, ale zrovna tomu moc nevěřím. Nemáš v repertoáru něco normálnějšího?"

"Jen počkej až se tady kamarád vzmůže, jaksi si ho zranila," procedil přes zuby. "V tom případě se moc omlouvám, ale, není to moje chyba. Neměli jste mě pronásledovat," ukončila jsem debatu a šla pomalu ke dveřím. Nevímají mě, naštěstí a tak se raději vypařím, do bytu se nedostanou, slyšela jsem, jak klíče odložili přede dveřmi. "Mějte se tu krásně pánové," zašeptám si pro sebe a zavírám dveře. Popadám župan a klíče, směr domov. Ihned jak jsem zavřela za sebou domovní dveře, pořádně jsem si oddechla a zamkla je. Chvíli jsem pozorovala, jestli opravdu ví, kde bydlím. Ne. Scházeli ze schodů dolů a ten jeden se neustále popadal za břicho, dramatik. Nejspíš se smířili s neúspěchem a nechali mne svému osudu. Doufám v to. Vypínám televizi, myslím, že pro dnešek toho bylo opravdu dost. Možná až moc.

Za případné překlepy se omlouvám. :)
Nekopírovat!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama