Šílenství - kapitola dvacátá - Střetnutí povstalců 1/3

3. března 2015 v 11:36 | Saanma |  Šílenství


Pozvali mě s Pekramem, Ella si ani nestěžovala - jen dodala, že je ráda. Snad se nic nestane. Máme dva dny, pak musíme vyrazit, očekávají nás mezi prvními. Šla jsem se projít okolo. Nepamatuji si, že bych plakala proto, co se stalo. Proboha. Dva roky života je hodně, hodně času. Změnili mě? Povedlo se jim to, co se povést mělo? Změnili mě? Poznám to? Nepoznám... Nadechla jsem se zplna plic, musím to ze sebe dostat ven, když jsem tady, protože potom už nemám šanci. Usadila jsem se na pařez asi půl kilometru od tábora. Tak moc to bolelo, tak moc... Slzy se už valily. Připadám si zmateně, ale vím, co dělat. Měla bych pochybovat o věcech, které dělám automaticky? Něco se jim povést muselo.


Jsem tak ubohá, přijdu sem a myslím si, že něco změním. Co když na to nemám, co když se díky mě stane válka horší, padne víc lidí? To nechci. Nechci zapříčinit utrpení druhých, nechci to vidět na jejich tváři, to, že jsem za to zodpovědná a budu platit. Strhala jsem si náramky a stuhy z rukou. Dokážu se z toho někdy dostat? Doopravdy znovu fungovat?
Jak bych mohla? Jak? Přijde mi to k smíchu. Některé rány jsou tak hluboko, že je člověk nemá ani možnost vyléčit.

"Hardwock s náma nejede?" dívala jsem se po něm. Pekram sbalené tašky hodil do kufru. "Nejede, zůstává tady, myslí si, že tady je užitečnější," nastartoval motor. "Nebudeme moc nápadní?" Věděla jsem, že je pod tlakem stejně jako já, teď nám stačí jen se stát trochu agresivními a ta červená bude zářit. "Nebudeme," zapl rádio. Alexander, blonďák a Ella tu zůstávají jako záloha, kdyby se něco mělo stát. Pevně doufám, že pokud by se něco stalo, dokážou si poradit, ale ještě pevněji doufám v to, že se nic nestane. "Je mrtvá, že ano?" začala jsem polohlasně. "Dostali ji," hlesl. "Tenhle svět je tak zkažený..." Sevřelo se mi srdce, nemohla jsem se ani dostatečně nadechnout, abych nespustila slzné kanálky. Anna se nedokázala ztratit, možná ani nechtěla,...Možná chtěla jen odvést pozornost ode mě a věděla, že bud mít klid. Je mi z toho tak špatně. Nemohly jsme si ani užít dobu, kdybychom byly obě při smyslech a šťastné. Doprdele už. Chybí mi mé dlouhé vlasy, jejich barva, chybí mi, když mi je máma ještě jako malé česala. Chybí mi tolik věcí, které už nemůžu vrátit. Kdyby moje pomsta měla být vyrovnaná, musela bych Jamesovi zabít děti, ženu a všechny, které má. Možná by se zbláznil a já bych byla nadšená, protože by to dokazovalo, že jsem silnější. Nezabiju jeho děti, jsou to mí přátelé, ať už udělali jakékoli chyby, ale o něm o už neplatí. Přemýšlela jsem, zdali to má cenu, vrátit mu tu bolest, co mi dal a na chvíli, opravdu jen na chviličku jsem si řekla, že ho nechám jít. Neudělám to. Stejně jako on mě nenechal jít, stejně mu to provedu a odpykám si za to cokoli, ať mě klidně Alexander se Sethem nenávidí, ale tohle u musím vrátit.

Nejsem chytrá jako moji rodiče, genetice a medicíně nerozumím, nejsem ani jako teta, trpělivá... nejsem silná jako můj nevlastní bratr, nejsem si nimi vůbec podobná. A vím proč, protože oni z ty vlastnosti museli bojovat. Teta musela být trpělivá, protože jinak by se ve vězení zbláznila, protože by se zbláznila z čekání na svou lásku. Pekram přišel o matku v sedmi letech proboha, musel se naučit být silným. Musel se naučit postarat se o sebe sama. Já teď ztratím svou čistotu, svou nekrvelačnost, svou empatii vůči zrůdě, která tohle neudělala jen mě. Nechci mu přičítat body navíc, ale jsem si docela jistá, že mi zabil rodiče, že ta rudovlasá žena byl jeho nápad - vidím teď věco jasněji. Musím se naučit být silná, chytrá a trpělivá, pro začátek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama