Květen 2015

Svět lidí

30. května 2015 v 2:11 | Saanma |  Téma týdne
Jsem člověk rýpavý, ale vím, že když to myslím dobře, tak se prostě musím pokusit najít zbraně a ačkoliv byten člověk mohl být naštvaný, tak prostě... musím se pokusit otevřít mu oči. Za jakoukoli cenu. Musím. Protože lidé jsou slepí, píliš slepí a nehledí na věci normálním způsobem.

Díky tomu, že to furt myslím se všemi dobře, jsem se včera zůčastnila facebookové hádky. Lidé jsou tak směšní.... Každopádně, začalo to tak, že spolužačka přidala fotku na Instagram a to se ukázalo i na Fb, tudíž zase spam všude. Na tom, že někdo přidá fotku není nic zvláštního, ale tato osoba prostě... Nechodí do školy, prý má podlomené zdraví a tak je částečně volná od školní docházky. Ze začátku jsem jí to žrala a bylo mi jí líto, sama mám problémy se zdravím a vím, jak je to vysilující. Jenže začalo se zdát divné, že na Fb začala pokaždé, když byla "nemocná" přidávat fotky z výletů a kaleb.

Přemýšlela jsem nad tím, zdali ta holka ví, že je prostě lepší být v té škole, protože tu maturitu prostě potřebujeme a s tím jak chybí... Bylo mi prostě jasné, že ne vždy když chyběla, byla nemocná. Prostě nebyla. Polovinu toho, co zameškala prokalila s kamarády a nebo na tripech. Bylo mi líto, že jí to nedochází. Jako jasně, škola není středobod světa, ale prostě...

Když začala hlásit výši svého kapesného, které bylo v řádu tisíců, zatrnulo mi. Sama dostávám pět stovek, čtyři stovky z toho projedu sem a tam, protože do školy dojíždím. Nešlo o to, abych jí srovnávala sama se sebou, ne. Jen se mi zdá rozumnější nedávat tak vysoké částky,dítě si na to zvykne a co potom rodič, když dítě bude nenasyta? Věděla jsem, že chodí do fitka, to stojí nějaké peníze, že platí lidem za dělání výkresů, že kouří cigarety a to není levná záležitost, navíc její oblibou je nakupování. Takže mi to vyšlo tak, že maminka a tatínek musí mít sakra plat, aby to s ní utáhli. I kdyby holka měla peníze z brigády, prostě by jí to nevystačilo.

Včera tedy vyšla fotka s autem, které dostala. Nemá ani papíry na řidičák a lidem, co říkala, že má epilepsii se to zdálo divné... protože člověk s tímto onemocněním papíry nedostane. Když se lidé ze třídy začali zmiňovat o její docházce a ještě o drzosti vydávat fotky s tím, že někam jede a něco kupuje, když ve škole má být... No, začali jí bránit ty její kamarádíčkové, že jí závidíme a jsme znuděný z vlastních životů... Jasně, sakra, já to tý holce napsala normálně, že by bylo prostě lepší podívat se do vlastního talíře. Tečka. A pak začalo peklo, dozvěděli jsme se, že jsme závistivé, ošklivé a blbé. Když začala mé kamarádce nadávat do štětek, když jí řekla, že je ošklivá... měla jsem chuť tu holku chytnout pod krkem. Věří nepravým lidem, její vlastní kamarádky to na ní práskly, že ví, že ona není nemocná. Práskly na ní, že kouří... To že oni kouří taky, že oni taky nejsou vždy nemocní, to se snažili zakrýt. Ještě teď si z toho její kamarádíčkové dělají srandu, že jsme my ti hloupí, že škola není všechno, že si holka může dělat, co chce...

Ano, škola není vším, ale je potřeba, my jsme jí chtěli jen upozornit, a aby si dělala co chce? Člověk musí dodržovat určitá pravidla, jsou prostě limity. Ale tak, ať si dělají, co chtějí, já jen nehodlám jejich pád sledovat zblízka, ba vůbec. Holka je ve druháku a chce přejít na jinou školu, protože jí nesedl "kolektiv" a nesedl jí "obor". Ona se ani nesnaží. Vůbec. A kdyby vám někdo lhal, kdyby vám fakt napovídal strašný nemyslitelný věci, věřili byste mu noc mezi očima? Nemyslím si. Na tohle prostě normální lidi nemají žaludek.

Takže jsme nakonec dopadli jako šachové figurky, každý tvrdil, že to jeho je správné. Jedni byli bílí a druzí černí, všichni si mysleli, že to oni jsou ti bílí, ti, co mají správný názor... ale svět není černý nebo bílý, ani lidé takoví nejsou... Svět je šedivý.

Kapitola druhá - Původní lékař 2/3

27. května 2015 v 20:32 | Saanma |  Šílenství II

Celý den jsme strávili poleháváním a posedáváním na verandě, ani jsme nemluvili. Válka. Pořád se mi dere do hlavy. Chvíli se mi to zdá jako mlžný sen, opar, který nemá tvar a ani přádně nevím, kam ho zařadit. Krutá pravda je, že se to stalo. Lidé prý zapomínají na věci, jenž je činili smutnými, bezradnými... Inu dobře, tak ať, ale chci si pamatovat věci, na který to stálo. Přistihla jsem se, že si nevybavím obličej mámy ani táty, jako by byli za nějakou stěnou a já prostě nevidím. Přitom to není tak dávno. Není to tak dávno... co jsem o tomhle všem neměla ponětí a možná to tak bylo lepší. Nedokážu se už ani zlobit nad tím, co se stalo a co ne, získala jsem k tomu flegmaticko-melancholický přístup.

Kapitola druhá - Původní lékař 1/3

22. května 2015 v 8:52 | Saanma |  Šílenství II


Vyhla jsem se všem lidem a nastartovala auto, až když jsem si byla jistá, že všichni tvrdě spí. Napsala jsem dopis, že jedu za Jackem a že si potřebuju pročistit hlavu, napsala jsem, že je to dobrý nápad být v možnosti na volbu a popřála jim štěstí. Příští týden je další kolo, tak doufám, že ho kvůli mě neprohrají. Sešlápla jsem plyn a hleděla na klidnou vozovku. Málokdo měl auto, tohle mi dala Angelika. Vůbec se divím, k čemu všemu má Angelika přístup... Rozhodla jsem se tu věc neřešit, protože jí má Pekram vážně rád, ale... ano, něco mi na ní nesedí. Něco mi na celé té věci nesedí.

Kapitola první - Dlouhá cesta 3/3

18. května 2015 v 16:14 | Saanma |  Šílenství II

Rodina. V podstatě se z nás stala, ale člověk neví ani jak. Elle jsem zprvu nemohla odpustit, že ji vzali a mě nechali napospas. Nechápu to. Možná si mysleli, že zemřu, že mě chytí...že něco. Nevím, co to mělo být. Každopádně chtěli to tak. Ani nevím, jestli někdy plánovali mi něco říct. Nemá cenu se k tomu vracet, je mi z toho čím dál tím hůř. Sebrala jsem knížky a šla si připravit jídlo. Dnešek nejspíš strávím v knihovně. Zjistila jsem, že se straním lidí a nedokážu být už otevřená, začalo to kamarádkou, která mě poslala do hroucích pekel, protože jsem si myslela, že by se Sethem bý neměla. Nebylo too tenkrát nic proti nim oboum... Inu, tak či tak, slovo přátelé mi už nedává žádný význam, spíš známí lidé, těch znám hodně.

Kapitola první - Dlouhá cesta 2/3

15. května 2015 v 1:48 | Saanma |  Šílenství II

Seběhla jsem po schodech a vzala si z věšáku plášť, je ráno, brzy ráno, asi čtyři hodiny, Pekram určitě ještě bude spát tak tři hodiny a Ela ještě déle, je jako medvěd, i osm hodin je málo. Mrzí mě, že si s nimi nedokážu ani popovídat o tom, co v sobě držím. Jenže je to skoro neskutečné. Pekram je šťastný a já mu tohle bdobí nechci nijak kazit, na večerech, kdy s sebou bere Angeliku, bere ji s sebou skoro pořád, se tvářím mile, šťastně, abych nekazila celkový obraz. Elle se ulevilo, že si už nemusí dávat takvý pozor a ano, i přeze všechno nějak žije, nějak se s tím smířila. Jsou to takoví šťastní případi ti dva, jinak to snad ani říct nejde. Táhne mi na dvacet... A přesto chodím tajně ven, možná ještě nejsem úplně v pořádku.

Zpětným pohledem na všechno

14. května 2015 v 19:19 | Saanma |  Články z mé hlávky
K tomuto dumání mě přiměl nový film podle knížní předlohy the DUFF. Hodně ráda se vracím ve vzpomínkách zpátky a snažím se přijít na to, proč jsou věci takov, jaké jsou. Protože každá okolnost může být nakonec zcela a úplně jiná. Někdy stačí změnit jedinný nepatrný detail a puf, je to tu, úplně jiný konec.

Funfuje to asi takhle, jak by asi dopadla Popelka, kdyby se nekamarádila s myškama? Hm? Nikdy by se nedostala z té místnosti, nikdy by nepřišla před prince a nenechala by si nazout střevíc. Nikdy by nebyla šťastná.


Ačkoliv, říkejme tomu třeba osud, no, tak ten může věci nahodile přeházet tak, že ať chcete jak chcete, tak jednoduše skončíte u toho, u čeho máte. Jen mě zajímá, jestli existují i takovéto věci v mém životě, kde jakkoliv změním průběh, dopadne to stejně. Možná ano, třeba si to jen neuvědomuji.

Zpět k tématu, chtěla jsem říct, že by bylo hezké, kdyby některé věci byly jinak, ale nevím, díky tomu, co se stalo jsem, kdo jsem... Nejspíš bych to nechala být a veškerou tu nesnášenlivost vůči tomu bych nechala plavat. Nač se zlobit na člověka, kterého už nejspíš nikdy nepotkáte? I když byste toho člověka potkali, tak prostě... Nedokžu si představit, že bych dokázala někoho tak dlouho nenávidět, ačkoliv se choval jako naprostý idiot a ublížil mi. Prostě ne. Kazila bych si tím vlastní život, vlastní hezký den a takle si ubližovat nehodlám.

Kapitola první - Dlouhá cesta 1/3

13. května 2015 v 0:24 | Saanma |  Šílenství II

Nikdy jsem nechtěla nic víc než klid, přátele a lidi, co vás milují, jací jste. Postupem let mi ale začalo docházet, že tak leké to mít nebudu. Začalo to s matkou a otcem, kteří upřednostili bezpečí mé vlastní mladší sestry, která měla totožné schopnosti jako já. Nechali ji zmizet, pro rodinu a mě byla jednoduše mrtvá. Měla jsem jí tak ráda, že tenkrát jsem se z toho sesypala...zbláznila a začala vídat obrazy, které nebyly úplně reálné.

Šílenství - kapitola dvacátá čtvrtá - Konec 2/2

6. května 2015 v 11:17 | Saanma |  Šílenství

Probudila jsem se. Zalapa po dechu. Cítím tu díru v mé hlavě, cítím tu kaluž krve pode mnou. Jsem od ní ulepená. Alex křičí. Váhavě vstávám, cítím se jako bych měla na hlavě tunu. Já to zvládnu. Zvládnu. Otevírám dveře. Alex přestává křičet, James se na mě ani neotočí a drží zbraň synovi těsně u hlavy. "Jak si jen mohl," slyšela jsem je velmi špatně jako by snad James brečel. Upadla jsem na kolena. Naši lidé se ještě nedostali nahoru, zasekli se. Padl výstřel. Alex se nehýbe... James se na mě otočil. "Zabil jsem ho kvůli tobě," zařval. Rychlým krokem mířil do kanceláře, mým směrem. "Ty jedna sračko," kopl do mě. "Posluž si," usmála jsem se, když už se mi valila krev z úst. Pustil mě a vběhl do kanceláře. Alexi, můj Alexi, proč jsi nevzal nohy na ramena?

Šílenství - kapitola dvacátá čtvrtá - Konec 1/2

4. května 2015 v 10:50 | Saanma |  Šílenství

"Jste doma?" otevřel James dveře. Sešla jsem po schodech a pozdravila ho. "Sethovi je trochu lépe, ale nemám nejmenší ponětí, co všechno musel včera vypít," šla jsem udělat další kotel čaje. James vypadal zničeně. "Nechcete kávu, čaj? Něco?" vykoukla jsem z kuchyně. "Ne, to je dobré, děkuji," vyšel schody a zavřel dveře do pracovny. Erika přišla s Alexem, vypadalo to, že se usmířili. Dali jsme si dobrou věčeři a rozešli se do pokojů. Zaklepala jsem na Alexovi dveře. "Co se děje?" odložil knihu. "Tvůj táta byl dneska nějaký špatný," lehla jsem si k němu na postel. "Rada za radou je horší, očekávají útok, ale nic nepřichází," objal mě. Takže to nevypadá vůbec dobře.