16.kapitola - Útěk (DA)

25. prosince 2016 v 23:58 | Saanma |  Dark Ages


Před půlnocí jsem se zvedla a ťukla do lidí, kteří měli utéct. Daniele vše došlo samo a rychle, což se dalo čekat. Mohlo to dojít nám všem. Hedvice nedošlo, že Erik s námi nemůže. Zatím totiž vypadají jako by měli utéct spolu.
Je mi líto.


Jde o vyšší bezpečí.

Ron a Hermiona řeší zítřejší přepravu a mě je opravdu líto, že jim ty plány vyjdou v niveč. Nezbývá než se s tím smířit, pro bezpečí všech. Nikdo z nás totiž nehodlá být chycen a zůstat v Azkabanu. Ještě to tak.

"Mdloby na tebe," začala jsem Hermionou a Ronald jí chytil, aby nespadla na zem.

"Co to sakra děláte?" věděl, co ho čeká.

"To, co je nutné, je mi to líto," hlesla jsem a omráčila i jeho.

Neville se nevrátil, takže nebylo zatím potřeba jej dostat do tohoto stavu. Hodně lidí se zdálo vyděšených. Pravda, nikdo o tom neměl moc ponětí až na Tristana, mě a Hedu. Daniela byla dávno připravená odejít, nelíbila se jí myšlenka být hlídána členy Fénixova řádu.

"Colloportus," zamkla jsem dveře.

"Je mi líto přátelé, ale musíme se rozloučit," podívala jsem se na Veroniku, Erika, Nikolu a Adélu.

Neptala jsem se jich, nenechala jim prostor. Protože by nejspíš chtěli všichni a já nechci potom mít po celý svůj život to břemeno, že jsem jim zničila život, nebo kdokoliv z nás. My musíme utéct, oni nejsou podezřelými a pro teď to tak zůstane, dokud se věci neuklidní, dokud se něco nezmění. My tu už nejsme vítaní.

Heda a Daniela mi pomohly omráčit zbytek pokoje, opatrně, aby se nikomu nic nepřihodilo, když spadne na zem.

"Připraveni?" otočila jsem se na ně.

"Tak rychle," otevřel Tristan tajný průchod, který vedl skrze podlahu.

Utíkali jsme z hradu tiše, bez šepotu, bez čehokoliv. Spletla jsem se v Hedě, ona věděla, že musí nechat Erika tam. Díky tomu jsme se nemuseli zdržovat. Zanedlouho se všichni probudí a budou nejspíš zklamaní. To nevadí. Jsem si jistá, že Potter by nás chytil, kdybychom se znovu přenášeli, tudíž to budeme muset vzít po svých.

Mnoholičný lektvar jsem si odpustila, protože už z dálky smrděl jako bolavá noha.

Protáhla jsem si vlasy a nechala je zčernat, nos jsem si prodloužila a udělala jej orlí, vždycky jsem chtěla vědět, jaké to je, mít takový nos. Oči musejí zůstat, ty měnit nelze. Pihy. A zkrátila jsem se na 150 centimetrů.

Všichni byli hned nějak větší.

Heda vypadala jako matka od sedmi dětí, zavalité tělo a blonďaté vlasy do všech strach a trochu křivé zuby. Křivé zuby jsem já ještě neměla - z radosti jsem si udělala podobné zuby. Oblékla se do šatů, které Tristan ukradl. Rychle jsem se převlékla do obyčejných kalhot a nějaké prosté blůzy, nevnímala jsem ani z poloviny, co si na sebe vlastně beru.
Dája se proměnila na zrzavou ženu, asi čtyřicetiletou.Myslím, že jsem ji už viděla v Prasinkách. Doufejme, že tato žena nevyjde dnes ven, ale jsem si jistá, že je o ni postaráno, takže se není čeho obávat.

Tristanovy se vlasy zkrátily a srovnaly, náhle měly hnědou barvu. Zdál se o něco vyšší. V tom pološeru bylo ale těžké rozpoznat víc.

"Tady máte," podal nám prášek v váčcích.

"To se máme k někomu vloupat a přenést se?" ohradila se Heda.

"Šikovná, pochopila náš plán," usmál se," rozdělíme se a zapadneme mezi lidi. Klidně si zajděte do obchodu, někam, kamkoliv, abychom propluli nenápadně. Než se vloupáte do nějakého domu, ujistěte se, že tam nikdo není. Nikdo nás nesmí vidět. Dávka mnoholičného lektvaru vydrží až na čtyři hodiny, musíte si hlídat, kdy jste se napily a než ten čas bude končit, tak si zase loknout.."

Vysvětlil nám plán.

Zbytek je na nás.

Průchod končil v lese. Jen jsme na sebe kývli a rozdělili se, Daniela šla pomalu za Tristanem a my jsme šly s Hedou společně.

Třesou se mi ruce. Je ještě těžké udržet se na nohou, ale to teď nechci vnímat. Musím vydržet těch pár hodin, než se někam dostaneme, někam, kde je bezpečno. Ani jsme nedutaly, dokud jsme nedošly do města. Je tu rušno. Přibylo světla. Hodně času jsme nejspíš strávili schovaní v té tajné chodbě. Budeme se muset přesunout rychle, než nás budou hledat tady.

Zašly jsme do jednoho obchodu a jelikož jsem byla tak malá, vypadala jsem docela jako dítě - protože se na mě prodavačka usmála a na Hedu promluvila jako na moji matku. Přeci jen se nám to nějak povedlo a nevypadáme zas tak divně.

Koupily jsme nějaké sladkosti a snědly je cestou.

Hrála jsem, jak jsem příšerně šťastná.

I když z těch sladkých věcí mě naprosto příšerně bolely zuby.

"Tudy," zašilhala jsem stranou od hlavního ruchu.

Našly jsme vhodný dům, prázdný. Najít krb zase tak dlouho netrvalo. Stačila chvilka a byly jsme pryč. Konečně ze mě trochu opadla nervozita, vážně jsem se bála, že nás zase někdo chytí - to by mě stálo už celé moje zdraví. Přistály jsme v prašném domě, zakuckala jsem se od prachu. Mířila jsem rovnou k oknu, abych se mohla nadechnout. Adresu jsme řekly správně, jsme tam, kde máme být. Hedvika na chvíli zůstala němá.

"Kde jsou ti dva?" šeptla.

"Možná jsou ještě tam, my jsme to vzaly docela rychle. Tristan a Daniela se o sebe postarají, neboj," měla jsem výhled na ještě zasněženou krajinu.

Nejsme v kouzelnickém světě.

"Počkáme až přijdou, radši s ničím nebudeme hýbat," sedla jsem si na židli u okna.

"Myslíš, že jim Potter bude už teď věřit?" pokrčila Heda čelo a odhrnula deku z nábytku, zřejmě proto, aby si i ona mohla sednout.

"Musíme v to doufat, přeci jen to vypadá, jako že jsme je přepadli a zmizeli,ani jeden z nich neví, kam jdeme nebo proč, mohlo by jim to pomoct. Třeba je Potter prostě nechá být, když uznají, že měl pravdu."

Hodinu a půl jsme seděly jako na trní. Neměla jsem daleko k slzám, ale díky tomu hnacímu programu, díky adrenalinu, jsem si to nemohla dovolit. Přemýšlela jsem, zdali existuje místo, kde by Potter neměl lidi. A jak je jednoduché sklouznout a mít zcela jiný život. A proklínám sebe sama za to, že jsem kdy Potterovi věřila. Byla jsem jako ostatní lidi, spoléhala jsem na jeho pověst hrdiny místo toho, abych si ho ověřila sama jako člověka. Byla jsem hloupá.
Hedvika usnula na chvíli na staré pohovce. Všichni toho máme dost. Pořád nás ale někdo nahání, jsem si jistá, že jen tak si neodpočineme. Snad jen ve škole, na tu chvíli jsem si opravdu myslela, že si budu moct odpočinout a stejně jsem si to nedovolila.

Venku je sníh. A už je leden. Úplně jsme zapomněly na Nový rok, ani nevím, jaký je den. Je to pár týdnů a já si připadám až příliš ztracená. Hozená do toho všeho, pořád ale vím, že to, co jsem udělala bylo dobře a toho se hlavně držím.

"Děláš si prdel," slyšela jsem konečně Tristana, který první prohodil Danielu a pak sebe.

Oba jsou potlučení a naštvaní.

"Co se vám stalo?" lekla jsem se tak, až jsem málem spadla ze židle.

"Daniela napadla jednoho bystrozora a jakžtakž jsme utekli," div po ní něco nehodil.

Tristan úplně hoří zlostí, stále je ale příčetný. Jen tomu asi nedokáže uvěřit, že se Daniela nemohla držet plánu. Já je chápu oba. Přeci jen, Daniela zrovna ztratila přítele v deníku, což se moc často nestává a ona je prostě vykolejená.

"Musíme se přesunout," vylovil ve své brašně další papírek a já si všimla, že to nepsal on.

Tom nám zařídil únikovou cestu? On nemohl přece nemohl tušit jak to skončí. Možná ale viděl, jak by to skončit mohlo. Vždyť měl dost času na to, aby vymyslel únikovou cestu naprosto odkudkoliv. Možná byl vždy o pár kroků před námi.
"Bude to konečná zastávka," usmál se.

"Doufám, že tam bude teplo.." třela si Heda paže.

"Bude," podal nám papírky.

My se schováváme na ostrov.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama