Nebudu dělat potíže

17. února 2017 v 15:29 | Saanma |  Články z mé hlávky

Mám před sebou druhý konec, druhý docela důležitý konec a tak trochu mě zebou prsty a na jazyk přichází příliš mnoho chutí od hořkou po sladkou. Jde asi o to uvědomení si, kdy každému svitne, jak se věci měly a jak by to možná dopadlo, kdyby něco byť jen málo změnil. Nepotrpím si na co by kdyby, prostě je to tak, jak to je a nemá smysl přemýšlet nad něčím, co už je skoro u pomyslného cíle.


Právě proto, že mě čeká druhý konec je tu opět ta touha uzavřít tuhle čtyři roky trvající dobu, která rohodně nebyla to, co jsem čekala. Většinou se nestane to, co byste chtěli, možná proto, že to co chcete není to, co potřebujete a mezi těmito dvěma pojmy může být navýsost veliká propast.

Znáte ty filmy, kdy se nacházíme na střední škole, všichni jsou happy jak dva greppy a skupiny se sebou mluví... Kdy dívka dostane návrh na tanečních, zamiluje se a má někoho, kdo je po jejím boku. Kdy dívka dostane možnost mít opravdové kamarádky a poslečně se postaví čemukoliv...

Bože, myslela jsem si, že ze mě život za těch pár let vytřískal naivitu...

V prváku jediné, co má duše chtěla a po čem toužila, bylo najít svoje místečko ve společnosti, nepřetvařovat se a mít čistý štít.

Základka byla peklo, čiré peklo, kdy prostě šlo jen o to, komu jste se líbili a komu ne. Ve mě nikdy nebyla touha někomu vlízt do prdele, takže zrovna k oblíbeným jedincům jsem nemohla nikdy patřit. Učitel na matematiku po mě chtěl každý den všechny vzorečky, vysmíval se mi, když jsem si nemohla vzpomenout a v posledních hodinách mi věštecky předpověděl, že se nejspíš stanu učitlkou, což jsem díky němu ani nechtěla.

Bože, stát se učitelkou a potvrdit tím, že tenhle člověk zvítězí?

Vůbec.

black and white birds thank you ravens crows
giphy.com

Přesto se hodlám hlásit na pedagogické fakulty, dokážu si klidně představit, jak by můj život v tomto tónu může nést. Narozdíl od jiných totiž vím, že když se po vás veze učitel, nemáte žádné zbraně a dělala bych všechno pro to, aby tohle moji žáci nezažili. Bože, jak já bych se ráda stala třídní učitelkou, abych mohla vyřizovat tyhle věci, týkající se chování učitelů k žákům a nebo žáků mezi sebou.

Pomoci někomu dospět a vyvíjet se, to je zkrátka krásné.

Takže tyran měl pravdu, já u toho nakonec skončím.

Nyní se nacházím na konci střední školy, znovu cítím, jak povolují okovy a není mi to líto, nikdy mi to líto nebylo a snad ani nemůže být. Protože vývoj lidí se kterými jsem byla mě víc než znepokojil, většina z nich si spoustu věcí neuvědomuje, nedochází jim základní věci a já si připadám jak špatně vysezené kuře, které má nádech třebas i do modré barvy.

Prvák byl fajn, zvláštní, ale fajn, i když přepokládám, že jsem toho spoustu zapomněla, abych pomohla své mysli, naštěstí si píšu deníky a kdyby mě vážně moc zajímalo, co se dělo, tak si to najdu. Druhák byl zvláštní, už ani nevím proč, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem byla přezkušená z matematiky, protože jsem dostala kuli. Druhák mě poučil o tom, že se nemá nic nechávat na poslední chvíli a měl mi dost výrazně říci, na co se mám soustředit. Z části jsem tyto námitky vyslechla a druhá polovina mi došla po krizi na internátě, kdy do dnes nemohu spát ve tmě...

Třeťák, to byl sakra rok. Holky mě umluvily na intr a já šla, protože to byly kamarádky. Jenže mi nedošla taková základní věc, že nikdy nenajdu někoho jako jsem já, ne snad, že bych vážně po něčem takovém toužila, ale moje vnímání přátelství je prostě trochu jinde a budu potřebovt najít člověka, co to má sakra hodně podobně.

Pro rodinu a přátele jsem schopná všeho, doslova všeho...

Zajímám se o tom, jak jim je a kdo jim ublížil, ustoupím, kdy nemám pravdu a omluvím se, když jsem věci přehnala...

Tohle prostě nedělají všichni.

Všichni se neptají na to, jak vám je.

Většinou je to prostě ani nezajímá.

A rozhodně není dobrý nápad vypouštět své nejtemnější myšlenky, protože mysl některých do nedokáže pochopit. Kdybych napsala kdy v životě to, co se mi reálně odehrává v hlavě a kam až reálně jsem schopná zajít, tak byste si mysleli, že jsem bestie. Nikdy bych se pod to nepodepsala, i když na druhou stranu by mě to lákalo, není důvod se přeci stydět za to, jaký kdo je, ne?

Byla by hloupost nenávidět se pro to, jaký kdo dokáže být.

Upřímně, měla jsem období, kdy jsem si říkala, že by mi vůbec nevadilo, kdyby babička s dědou zemřeli, nebudu referovat o tom, jak je na tom má mysl s tímto tématem zrovna nyní, ale ano, toto období tu bylo, protože babička chtíc nechtíc upřednostňuje ta vnoučata, co se na ní vysrala, jinak to ani napsat nemůžu...

Na narozeniny jim ani jednou nepřejí, přijíždí za nimi jen a pouze, když něco potřebují a nikdy neudělali nic bez toho, aby neviděli myšlenku peněz. Nejstarší sestřenice dluží, schovává se v rodném městě a změnila vyzáž, aby jí nikdo nepoznal. Druhý po ní nechce pracovat a práci, skutečné místo, mu musela sehnat babička. Nejmladší z nich se s námi bavila jen když potřebovala pomoci se slohem nebo matematikou, jinak jsme pro ni neexistovali.

Jezdila jsem k babičce s dědou od mala na prázdniny, aby nebyli sami, přemlouvala jsem sestru, aby si rozmyslela, co říká, aby jim neublížila, snažila jsem se dojednávat návštěvy s mladší sestřenicí, aby si babička s dědou nepřipadali jako že o ně někdo nemá zájem...

Až jednou mi před bábi ujely nervy, když mi něco sestra provedla, snad mě nazvala nějakou nadávkou a já začala vidět rudě, takže jsem jí pěkně vynadala až tak, že se rozplakala. Další den na to jsem slyšela ráno babičku s dědou mluvit o tom, jak jsem vadná, že Adélka nic tak hrozného neudělala.

Nadávala mi a nehodlala po sobě uklidit.

animals black bird fabulous
giphy.com

Možná to chápete jako oni, ale já to tehdy viděla tak, že zastupuji naši matku a nemůžu dovolit, aby se takhle má mladší sestra chovala, nemůžu dovolit, aby lidi posílala do prdele bezdůvodně a odmítala udělat to, co se prostě má.

Bylo mi asi dvanáct, pak jsem dostala astma a ježdění k bábi pro mě naštěstí skončilo.

Pořád jim to zazlívám, navíc během těch let mi dokázali jen to, jak moc se zajímaji o strýce, který mé rodině nadává do kurev líných, takže to jen dopomohlo tomu, že už prostě o tyhle osoby nemám zájem. K matce se chovají bez respektu, když naposledy proběhla hádka ohledně toho, co dovolí strýci a co by dovolovat neměli, děda mamce řekl, ať se ani nevrací. Babička jen tvrdila, jak všechno dobře rozdělili...

Mamka dostala jen barák, strýc dostal veškeré traktory, které kdy děda vlastnil, dostal peníze za dobytek, kterého se babička musela na stará kolena zbavit, dostal starý barák po rodičích a zahradu, o kterou se absolutně nestará. Sám si jídlo neudělá a každý den má snnídani, oběd a večeři u babičky.

Je mu padesát a nikdy neosamostatnil, matce závidí, že měla dost rozumu na to, aby si mohla dovolit jít na vysokou školu a pokaždé jí to předhazuje, protože on je chudák, co nemohl...

Co by chtěl studovat na vysoké v jejich době, když udělal jen střední zemědělku?

To jen nahlédnutí do toho, co jim nikdy nebudu moci odpustit ani strýcovi, který je mi naprostým cizincem, protože o našem psovi byl schopen říci, že jej provrtá skrz na skrz opeče na ohni nebo strčí do trouby . Je to barbar s velikým "B".

Ty hádky se odehrály také v mém třetím ročníku, babička ani děda si nevšimli, jak moc špatně jsem na tom psychicky byla, byly jen tři osoby, kterým to docházelo postupem času a to byla sestra, máma a táta. Na nich stavím celým život, hodně jsem jim dokázala odpustit a hodně toho zase na druhou stranu odpustit nejde, protože jde ozásadní pochybení, ale teď a tdy musím říct, že tihle tři lidé mě zachraňují od pádu.

Tahle rodiná tragédie také nemá konce...

A teď je tu čtvrťák, nesnesu pohled na ty lidi, co si myslí, jak moc je maturitní večírek důležitý, ale není. Je to jen oslava něčeho, co ještě ani nemáte v kapse. Nenbude dokonalý, nikdo nepřijde a nevyzná se vám, protože tu pro takové pohádky není místo a možná je to na tom to nejlepší, protože v realitě se pohádky odehrávají zkrátka až později.

Poslední roky byly o tom dostat se k nějakému závěru a jak tak koukám, tak tenhle domu dopomůže. Vysoká škola je docela veliká věc...

A tak musím říct, že těch posledních pár let stálo za nic, bylo toho mnoho a já vím, že toho bude ještě víc. Lidi, prosím, nevzdávejte se, protoža každý z nás může všechno tohle přežít, může a musí! Nakonec všeho toho humbuku jsme to my, kdo drží náš život v opratích, nepovolujte, nebrzděte... Jděte dál, i když to bolí, jděte dál, i když máte chuť se na to vykašlat....

Neplavejte s proudem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 17. února 2017 v 17:39 | Reagovat

Sakra, ani se snad nedá procentuálně vypočítat nebo jen tak odhadnout, jak moc mi připomínáš mě...
Od základce snad ani nemluvě, devět let neskutečnýho utrpení, přetvářek, nošení pomluvný cedule na zádech, outsider č. 1...myslím, že bych mohla pokračovat donekonečna, ale pryč s tím..

Teď jsem ve třeťáku na umělecký střední..miluju tu školu a v prváku jsem byla nadšená i z lidí kolem mě, doteď vím, že to bylo po přestupu z obchodky to nejlepší možný rozhodnutí - má duše "roste", změnila jsem se k nepoznání...ale to jen díky téhle možnosti, že jsem mohla studovat to, co je mým smyslem života - umění.

Ale sotva co skončil prvák a já se ocitla v druháku, má úzkost a snad sociální fobie(?), kterou mým stavům přisuzuju, se náhle objevily a jelo to nanovo....tak naivně jsem si myslela, že mě to změnilo - nadobro.
Ale na povahu asi nemá vliv ani prostředí, ani lidi v něm, i když to do jisté míry může způsobit určité změny.

Našla jsem si na škole pár kamarádek a jednu, se kterou vím už teď, že se budu stýkat celý život...za ní jsem neskutečně vděčná.

S ostatním zbytkem se nedá bavit, nechci nikoho z nich nijak pošpinit, ale témata typu, kdo s kým kde si to rozdal a jak, mě fakt nebere....
Každým dnem trpím, ale snažím se to snášet, jednou jsem se dokonce musela ze školy uvolnit o hodinu dřív, protože jsem psychicky nezvládla ten nápor lidí kolem mě...

Samozřejmě vím, že je to má vina a měla bych s tím něco dělat - odsuzovat ostatní je moc jednoduchý a největší podíl na tom všem mám já. To já mám problém s komunikací.
Ale nikdy nic nevzdám. To můžu odpřisáhnout. :)

Přeji ti hodně úspěchů v tvým životě, ať dosáhneš všeho, čeho chceš a jsi šťastná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama