14.kapitola - Domů (E)

Úterý v 1:02 | Saanma |  Escape
Sedla jsem si na zem a poslouchala noční ptáky. Jejich písně směřované k měsíci mě vždy naplní nadějí a nějakým tím pocitem, že nejsem sama, kdo vážně patří mezi bytosti noci. Nic by mi neřekly, viděla jsem jim to na tvářích a Daniela se zvlášť tvářila jako osina v zadku. No tak nic, co bych s tím měla dělat? Zlobit se?


No tak, jako by mě to mělo bavit.

Je mi to jedno.

Kašlu na to.

Mám svůj život a ony také, proč by se něco mělo dávat dohromady, když to společně nikdy nefungovalo? Zatřásla jsem hlavou. Buď to nikdy nefungovalo, nebo mám znovu svoji náladu. Jak jinak, dotklo se mě to. Měla bych se nad tím povznést, nějak to ignorovat - no, ignorovat to půjde těžko. A přehlížet to taky nechci.

Sněhulka se usídlila vedle mě a čechrá si peří.

Usmála jsem se na další zprávy. Jakmile jsme byly očištěny, začaly mi chodit dopisy. Od neznámých i od známých lidí, nechápu, jak je to mohlo napadnout. Tři čtvrtě z těch dopisů stejně vyhodím a s velikým nadšením spálím. Společnost mi nikdy nepomohla a dokud mě bude oslavovat, tak si mileráda přitopím.

Sedím tu, protože přišel jeden dopis...

Jeden dopis, který mě docela překvapil.

Letmě hladím obálku a nevím, zdali pláču štěstím nebo smutkem.

"Tohle není konec..." tři slova v jednom dopise a mě se chce brečet. Ono to bude tím, že to říkal Frank předtím, než odešel a to písmo! Mohla jsem si to vymyslet, věřila bych i tomu, že jsem tak zoufalá, ale nejsem. Držím ten papír v rukách. Nemůžu si ho vymyslet, když ho cítím v těch prstech, které se teď příšerně třesou.

Otřela jsem si slzy a nadechla se, abych mohla myslet.

Přeci by se neschovávali, kdyby to nebylo nutné. Tři roky. Něco se ve mě hnulo, vždyť já sama dokázala ovládnout sebe sama a lidi, na kterých mi záleželo jsem nekontaktovala. Bouchla jsem slabě pěstí do dlažby. I on by toho byl schopný, je silnější než já. Vstala jsem a zhasla oheň. Samozřejmě, že kdyby musel, udělá to.

Oblékla jsme si kabát.

Nechci nad tím teď přemýšlet. Potřebuji obejmout, potřebuji zpátky. Rychle jsem si obula boty a došla do pracovny, abych rychle naškrábala dva vzkazy. Jeden Karolíně a druhý sestře. Je toho spousta, co se musí udělat.

"Nejprve Karolíně," podala jsem dopisy Sněhulce a ta odletěla.

Ryan by také mohl být naživu.

Třeba je dobře, že Valentýna rozhýbala vody. Třeba se konečně dostaneme k tomu, co se celou tu dobu děje. Třeba konečně holkám dojde, co mají udělat a jaké mají být. Třeba přestanu mlčet o věštbě, která je předurčila k velikým věcem.

Vyletěla jsem jako střela. Nemyslím. Potřebuji. Vzduch mě nešetří a cítím, jako bych od něj dostávala rány v podobě vln vzduchu. Jako by mě chtěly srazit dolů na kolena. Jen si to představuji, jen oživuji to, co není živé, ale i tak. Potřebuji vidět mámu a tátu. Potřebuji se vrátit domů a vědět, že tu pro mě někdo je, nebo se zblázním.

Vydechla jsem obláček páry a zamířila dolů.

I kdybych měla letět celou noc a i kdyby pršelo.

Dneska dojedu domů.

Je mi jedno, jestli mě vyhodí, nebo na mě budou křičet. Cokoliv, beru cokoliv. I kdyby se na mě ani nepodívali, potřebuji vědět, že teď pro to udělám všechno a budu se snažit. Je jedno, jak to vyjde, jde o to, že se budu snažit a když se něco pokazí, budu to brát tak, že jsem se snažila a můžu od toho odejít. Ano. To je správné.

Poprvé za dlouhou dobu jsem se usmála z radosti. Jedu podle šestého smyslu, vždycky jsem věděla, kde je najdu a někdy to bylo doopravdy k nevydržení. Chtěla jsem, jak moc jsem chtěla, ale nakonec jsem to neudělala. Teď je pozdě, abych hodnotila, zdali je to správně nebo ne. Na tom teď nezáleží, protože je to minulost.

Přistála jsem a vydechla.

Ani ne za tři hodiny na koštěti jsem byla na prahu.

Zaklepala jsem na dveře.

Nic.

"Ano?" otevřela máma dveře, než jsem stihla zaklepat podruhé.

Obě jsme zkameněly v úžasu. Bože, jak moc se moje matka změnila, hledala jsem v ní rysy té osoby, která mi dodávala sílu. A našla je. Nemůžu mluvit. Moje oči jsou přeplněné slzami a já konečně dělám další krok. Objímám ji. Třesu se jako ratlík. Voní stále stejně, ještě nezměnila parfém. Zabořila jsem se do jejího ramene a pevně ji objala.

"Maminko promiň," snažila jsem se promluvit skrze vodopád slz.

Máma mě odtáhla od sebe a já konečně uviděla tátu. Na něm se těch pět let skoro nedalo poznat, vždycky to tak měl. Celých deset let vypadal stejně a pořád jako vcelku mladý muž. I když jej děsilo slavit padesátiny, proboha. Vždyť mu je skoro k šedesátce! Pět let u nich znamená mnoho času. Srdce mi poskočilo.

"Tati,"vyběhla jsem.

Vrátila jsem se domů.

Jsem doma.

Konečně jsem si mohla vydechnout.

***

Nikola pověsila mokré ručníky a její zrak spatřil nebeskou zář. Hvězdy. Kdy naposledy se nebála být sama sebou a kdy naposledy si věřila? Jemný teplý větřík se do ní opřel a jí se zdálo, že skoro padá pod jeho váhou. Měla se projevit, dokud to šlo. Setřásla ze sebe pocit nedostatku a vešla dovnitř svého bytu.

"Neměla bys chodit ven," podíval se na ní prozíravě Terenc.

"Jistě, takže už se nemůžu venku ani nadechnout, viď?" hupsla na pohovku a otevřela knihu.

"Jdou po vás teď otevřeně, neříkám, že se nemůžeš dojít ven nadechnout, ale bylo by lepší, kdyby byl někdo s tebou, když jdeš ven. Svoje strážníky si odvolala.." sedl si vedle ní.

"Byl to pozdvižení v Bradavicích, v ohrožení bylo víc lidí! To si myslíš, že já potřebuji hlídat víc, než studenti?" skoro se tomu zasmála.

Její nohy se zabořily do zeleného koberce s dlouhým vláknem. Zavřela oči. Nemá cenu to řešit, zkrátka už toho má dost. Zavřená jen proto, že se nedokázala ovládnout. Jednou. Nikoho zabít nechtěla, sama ani nevěděla, že je něčeho takového schopná.

"To, co se tehdy stalo se opakovat nebude," řekla tiše.

"Nebude, protože jsem se domluvil s Raddlem a ten je schopen ti pomoct. Máš se u něho doma hlásit příští týden v pondělí."

Vážně bude chodit k člověku, který to nezvládl hůř jak ona? Jistě a co když se jí ten člověk dostane do hlavy? Bude z ní druhý Voldemort? Ztratí sebe sama? Ach ano, jak pěkný plán. Uvnitř začala zuřit, ale navenek to nedala znát. Možná to je dobrý plán, třeba jí řekne, jak se tomu vyvarovat, třeba teď, když to vidí z jiné perspektivy...

Sakra.. Ona prostě nechce, aby jí někdo pomáhal. Vždy si stála za tím, že ona si musí pomoct sama. Přeci na tom nemůže být nic tak těžkého - prostě si najde všechny informace o tom daru-nedaru a uvidí se.

Bude to dobré.

"Myslíš, že to pomůže?" doufala, že jí přesvědčí.

Terenc se usmál a podrbal na hlavě.

Bylo jasné, že v to doufá, ale není si jistý. Je to další možnost. Možná bude dobře, když budou možnosti vyzařovat a prostě se najde něco, co pomůže. To nemůže být tak nemožné, vždycky se dá něco udělat.

Na jednu stranu by celou tu moc někomu předala a kašlala by na to. Ví, že ta moc je ale v ní, kdyby jí někomu dala, zemře. Na tom nic moc pozitivního není, snad krom toho, že by konečně měla pokoj od toho všeho. Třeba by se znovu narodila jako kouzelník a prožila by krásný nudný život. Krásný nudný život by jí ale stejně nebavil.

"Dobře, zkusím to," nechala se tiše přesvědčit.

"Neboj, ono se to povede," objal ji Terenc.

Musí se to povést.

Žádná jiná možnost není, to je prostě jednoduché.

Nikola jej objala také a uvelebila se na jeho hrudi. Všechno bude dobré, ovládne tyhle schopnosti a všechno bude tak, jak má být. Už nikdy nikomu neublíží a bud vést alespoň na půl normální život. Jakmile tu sílu ovládne, udělá to nejlepší, co se s ní dá udělat a všechno bude fajn. Pro jednou by všechno mohlo být fajn.

"Pojedeš se mnou za rodinou?" optala se mimoděk.

"Myslel jsem si, že to nechceš brát tak vážně.." řekl trochu polekaně," ale samozřejmě, že bych rád viděl tvé rodiče a seznámil se s nimi. Jsi si ale jistá, že jsi na to připravená? Naposledy s nimi mluvila před půl rokem.."

Nikča kývla.

Musí si být jistá, že to zvládne vysvětlit. Nějak ano. Už jí to chybí, doma.. Ne všechny domovy jsou dokonalé, ale ona se dokázala přesvědčit o tom, že i přes to se s tím dá pracovat. Když přišla domů - nechtěli nic vysvětlit. Přitom je mohla vídat celou dobu. Jen se bála, aby jim něco neudělala. Hodně se toho bála. A ještě chvíli bude muset počkat. Než se pořádně naučí to v tom chodit, ale brzy, brzy bude zase moct domů.

Obejmout mámu.

Tátu.

A sestru.

Zachvěla se.

Těší se domů.

Celá série lze najít na :



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama