19.kapitola - Dopady na lidské osudy (E)

3. července 2017 v 20:48 | Saanma |  Escape
Daniela se skoro rozbrečela. Třesou se jí kolena a hlas jí přestává poslouchat. Nikola se hádá dál s Longbottomem, ale ten nic nemůže. Padla na pohovku, až se od ní zaprášilo. Byla to čistá hrůza? Byla to ona, čeho se právě dotkla? Žaludek se jí převrátil a musela začít pomalu dýchat. No tak, přece se musí dát dohromady. Otřela si tvář, aby nakonec zjistila, že když brzdila, tak snad i obličejem.


Na tohle nemá čas. Oba dva jsou někde v prdeli, ztracení a nikdo to neví. Copak kdyby se to ještě někdo dozvěděl! Hnulo jí to znovu žaludkem. Dřív takový strach nikdy neměla, ale teď, když má Meropu a Toma.

Nemůže je nechat samotné.

Za to by se nenáviděla.

Naprosto naštvaně se podívala na lem kabátu a skoro vybuchla na místě. Ten krásný zelený kabát byl nový! Měla nejvyšší chuť si uštědřit facku, ale řekla si, že by bylo příliš podivné, kdyby začala sebe sama fackovat.
Přeci není malé dítě.


"Je tu něco - cokoliv, co se s tím dá dělat?" promluvila už docela v klidu.

Má dceru, malinkatou dceru! Jak by mohla myslet na boj s draky a kentaury nebo čímkoliv jiným! Jistě dobrodružství je dobrodružství, ale musí myslet na dceru. Tom měl vždycky strach o to, aby nebyli stejnými rodiči, jako byli to jeho. Proto se oba rozhodli nepouštět do ničeho, co by přilákolo cizí čumáky.

Proto nemají ani jeden vysoký post. Daniela v noci potají lečí v nemocnici a dostává za to slušně zaplaceno. Tom předával veškeré informace, které mohl. O dědictví, o jeho práci... o lidech a doupětech. Nikdy neřekl všechno, aby mu stále něco zbylo. Navíc ta troška ani nikoho neohrožovala.

Tu a tam přispěje Tristan něčím do kasy, protože u nich defakto žije a bydlí. I s Penelopou, takže se není čemu divit, že ji má Daniela ráda. Povzdechla si. Snad Meropa nenatropila nějaké potíže, nechala ji opět hlídat Penelopou, které bezmezně věří, o to nemá starost... Jen Meropa se ve svých teď už čtyřech měsících docela projevuje.

Všem je jasné, že dostane dopis z Bradavic.

"Nedá se s tím dělat nic, u každého úkolu můžete odstoupit, když ho nesplníte, ale musíte se zase snažit. Jde tu o tradici, která je pomalu starší než tato budova, ten, kdo ji znesvětí... Nebude to mít lehké."

Daniele je nějaká tradice jedno.

Chce se vrátit domů, uvařit jídlo a jít spát po jednom boku s Tomem a na druhém s Meropou.

Tiše jí padla hlava do rukou.

Veronika vyfrčela dřív, než se pořádně něco vyřešilo a možná to bylo dobře. Daniele se zdá, jako by se v tom začala topit. Pomalu, ale jistě. Přitom se ale stále drží naděje, sakra, no tak se bude snažit a skončí a bude klid. Stejně se nepřesvědčila. Nemůže se bezhlavě hnát za něčím tak nebezpečným, slíbila Tomovi, že neodejde, že ani jednoho z nich neopustí.

Navždy spolu. Vždyť to je krásná myšlenka, ale někdy je nejspíš trochu nemožná. Zaťala zuby. Co udělala špatně, že se teď musí bát o vlastní krk? Co udělala? Nic. A někdy, když člověk nic neudělá, tak to docela stačí.

Možná měla zvolit jiný směr, udělat to jinak. Snažit se víc, být míň viditelná, nenechat se přistihnout za denního světla. Ne, vždyť to by bylo moc. Už teď se jí stýská po cestování, po tom, kdy se nemusela bát ani pídit po ničem, mohla jít na pláž a být tam celý den. Mohla se dívat na vlny a nechat se ozařovat příjemně teplým sluncem.

To byl ráj.

"Dobře," zvedla se pomalu z křesla v ruce pevně svírajíc koště," jdu do toho, protože mi nic jiného nezbývá. Ale jestli tady umřu, tak vás budu strašit do konce života a všechny vaše děti! Takže se snažte nás nezabít."

Skoro šťouchla koštětem Longbottoma do zubů, ale to jí nijak nevadilo. Musela ukázat, že se mu nebojí do zubů dát pěknou perdu, ne?

"Přece to takhle nenecháš?" vykulila na ni oči Nikola, jako by v ní hledala oporu.

"Je to už dávno, co jsem se naučila některé věci neříkat. Mohla bych se vztekat a zlobit, zažalovat... udělat cokoliv dostatečně pitomého, ale co chceš dělat? Když to proběhne v klidu, tak vypadneme brzy a bude pokoj. Zanedlouho dostudujeme a potom na nás nějaký pohár nemůže..."

Vzala to logicky a nejmenší silou.

Už jí unavovalo všechno táhnout přes sílu, když tu vždy byla i jiná možnost.

"Jak bude probíhat vyučování?" zaměřila se Karolína na to svoje.

Daniela se nebránila úsměvu.

***

Dotáhla své tělo domů, koště spěšně odnesla na jeho místo a všechno už víceméně dělala automaticky. Na jídlo kašle, stačí přeci mávnout hůlkou. Nebo zavolat pro pizzu nebo čínu, nebo cokoliv. Shodila kabát a skopla jej do strany haly, do rohu, aby se na něj mohla zlobit. Měl být špíněvzdorný a ono nic! Zbytečně vyhozené peníze!

Otevřela dveře do ložnice a lehla si ke spícímu Tomovi.

Meropa už leží v dětské postýlce a oddychuje.

Je to tak krásné, že to tu doopravdy je. Že je má oba. Má obrovské štěstí, uvědomovala si to docela jasně. Po dnešku si popustila uzdu a začala tiše vzlykat. Všechno vypadalo, že pojede po správných kolejích, ale nestalo se.
Někdo je musel vybočit, tak moc vybočit.

Ucítila na své tváři teplé doteky dlaní a zastavila se v zármutku. Pohlédla mu do očí a na chvíli byla zase jinde. Někde, kde jsou jen oni a jejich království. Zahřálo jí to u srdce. Tam někde jsou oni šťastní a bez starostí, jen se smějí a přejídají zmrzlinou.

Usmála se a jemu zacukaly koutky.

"Špatný den?" řekl polohlasně, aby nevzbudil dceru.

"Hodně špatný den," přikývla unaveně.

Objal ji a ona mohla naslouchat úderům jeho srdce, nikdy mu to neřekla, ale jedině takhle je se jí dobře spalo. Když i ve spánku měla jistotu, že leží vedle ní a je živý, zdravý... že doopravdy je, protože někdy se jí tohle všechno zdálo až neuvěřitelné.

Nadechla se jeho vůně a nechala se dál objímat pevnými pažemi, které ji schovaly do ústraní, které jí chrání a nikdy ji nepřestanou držet.

Vážně nikdy nebyla taková romantička, ale to se lehce změnilo, když přišlo na Toma a Meropu.

"Jsme v turnaji," hlesla a skoro měla chuť si vynadat, že ruší tak nádhernou chvíli.

"Jak se to stalo?"

Odpověděla na všechno, na co mohla a když nemohla, tak se stejně snažila. Strach z ní opadl, když i on jí řekl, že to zvládnou. Nechala by se jím kdykoliv uchlácholit. Kdykoliv. Protože svět tam venku je černobílý a jen oni tady doma mají barvy. Přesně tak to cítila a proto pokaždé, když vyrazila ven, vzala si na sebe masku tvrdé ženy. Ona je tvrdá, ale ne tak, jak to někdy vypadá. Někdy to příšerně přehrává a doufá snad, že na to někdo přijde.

Tu a tam se objeví náznak, že někdo ví, ale to není tak časté.

Lidé jsou velmi nevnímaví.

Usnula v tom objetí a nemohla si pomoct, pro jednou se zase cítila bezpečně a kašlala na to, co se právě děje. Přežili horší věci a tohle není nic, co by jí mělo zastavit. Jen je zkrátka, je to tak blbé. Tak blbé a viditelné a zase před tím všichni zavírají oči. To je směšné. Měla chuť řediteli vrazit facku. Všichni mají strach, ale to neznamená, že se stáhnou a budou si hrát na šikovné a hodné, především na poslušné.

Longbottom je podporoval, ano, staral se o jejich zdraví a o to, aby je nikdo předtím neviděl. Snažil se pracovat a pomoct. Nakonec to nebyl takový zbabělec, ale stal se jím a to je opovržení hodné. Děti má velké a samostatné, co má dělat ona, když má čtyřměsíční miminko?

V Bradavicích matky moc často přichází v úraz. Ona je sice jiná, ale je ta představa, že by je musela opustit a udělat tak ze život Toma zlý sen? A jak by asi dopadla Meropa? Bylo by to příšerné a na chvíli, když si to představila, tak jí z toho bylo zle.

Proto se náhle tak bála a vyjela.

Oprávněně sice, ale moc, příliš hlasitě.

Konečně uklidnila svou mysl, nechala ji potácet se kamkoliv se jí zachce. Chce si odpočinout a když bude neustále myslet na to, že se jí někdo vlastně oficiálně pokusil zabít... Co tím vyřeší? Zkrátka tam půjde, nakope jim zadek a odejde celá, zdravá a ukáže jim, že sice není smrtijedka, ale jsou chvíle, kdy by se jí tak možná říkat mělo.

"Myslíš že za to můžou oni," ani on nemohl pořádně usnout.

"Jsem si jistá, jejich paní je vytrvalá," podotkla.

Samozřejmě, že oba ví, kdo vede vzpouru a není to nikdo jiný, než dcera čistokrevných, Elizabeth Lingwood. Je stará, velmi, patří mezi těch pár lidí, kterých se dotkla nesmrtelnost. Ale tenkrát to nebylo schválně, Elizabeth chtěla najít lék, umírala jí matka a ona se v posledním snažení přesvědčila, že jí zachrání. Laboratoř vybouchla a ukončila život její matky předčasně, za to Elizabeth se probudila na nemocničním lůžku a dlouho trvalo, než se dala dohromady. To, co je z ní teď, to je jen díky tomu, že je zahořklá.

Smutná, sama a zahořklá. Tak by skončil i Tom, kdyby nebylo jí. Vždyť viděla Tristana, který se vzdal toho, aby ve svém životě cokoliv řídil a naopak se nechal nést proudem. Oba dva by na tom byli stejně a k jejich smůle by se ani navzájem nemohli zabít.

"To zvládneme..." ujistil jí a věnoval ji polibek do vlasů.

"Samozřejmě," mohla konečně usnout.

Nepřišla přeci na svět, aby prohrála. Aby tu plakala a nadávala, no, nadávat může... Je tady, aby se prala a křičela a přesně to taky udělá.


Celá série se náchází na mém účtu na wattpadu:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama