21.kapitola - Ošetřovna (E)

10. července 2017 v 20:57 | Saanma |  Escape
Možná nikdy nebyl problém v tom, aby se někdo našel. Možná byl problém v tom, že je nikdo nechtěl následovat. Karolína konečně pustila Nikolu za Terencem, který tiše podřimuje. Ani se na mě nepodívala a šla si umýt ruce, drhla je tak zuřivě, až jsem věřila tomu, že se vrátí bez kůže.


"Frank tohle přehnal," zastrčila hůlku do pouzdra, které má u pasu.

"Tohle nebyl Frank, jakého známe," opřela jsem se o pelest postele a cítila, jak se mi chce náhle příšerně spát.

"Jste tu všechny?"

Kývla a dívala se na bezmocnou Nikolu, která drží Terence za ruku. Po tvářích jí tečou slzy a vypadá to, jako by právě prožívala peklo. Nejspíš také prožívá. Ráda bych jí pomohla, ale v tuhle chvíli se nic moc dělat nedalo. Je u něj a to je důležité.

"Můžu se uklidit k tobě na pokoj? Nespala jsem už třetí den a Terenc taky ne, hned se nevzbudí," šeptala jsem, ačkoli mě Nikola mohla slyšet.

"Jistě," usmála se Karolína a odešla ke svému stolu.

Ten stůl jako by sem vůbec nepatřil, je bíle natřený, ale vypadá staře a druhá barva pod bílou, sytá azurová je tak krásná. Rozhodně si ho sem musela Kája přinést, protože kouzelníci nemají pro takový nábytek slabost.

Její ruce začaly štrachat v jednotlivých šuplících a její úsměv nevadl, nejspíš ráno pospíchala, že teď klíč nemůže najít. Nedivím se, nejspíš je povolaly hned brzy ráno, aby je nenechaly v mýlce. No a teď. aby se s tím každý nějak vypořádal. Konečně klíč našla, oprášila jej a nadšeně mi ho předala.

"Jsem v podzemí u Zmijozelské koleje, ale musíš odbočit už chodbu před vstupem do jejich společenské místnosti," dala mi klíč.

"Jsi zlato," objala jsem jí a vyrazila na svou cestu.

Všechno se zase začíná nějak motat, nechápu, proč prostě nemůžeme být všechny spolu a v klidu si vychutnávat čaj, vyměňovat si životní typy a tak. Proč jsme se tak moc odchýlily od normálu? Proč nám pokaždé jde o krk? Je to unavující. Nepotřebné. Nejradši bych se otřásla v té víře, že to opadne. Jako nános bláta...

Pochybuji, že tohle všechno se děje samo a nevidím důvod, proč se pořád snažit o něčí život. Možná by se ty světy neměly spojit, protože pak je zlo rozděleno. Co by se stalo, kdyby se normální lidé, dychtící po pozlátku a ti samí odtud dali dohromady? Kolik mrtvých by bylo a jaká by byla vláda? Všechno má svůj důvod. Možná by bylo nejlepší nic nedělat a nechat svět rozdělený. Jenže to rozhodnutí je na čtyř lidech, kteří o tom neví.

Budu muset najít Danielu a vypáčit z ní, co to sakra znamená. Není důvod, abych věřila Ryanovi a Frankovi, protože si to mohli klidně vymyslet, abych byla klidná.

Přesto s ní potřebuji mluvit, snad ještě před počátkem.

Vrazila jsem do vysokého muže s kožešinou a odcouvala. Sakra, měla bych se držet toho, co vidí oči a ne toho, co mi probíhá v hlavě.

"Omlouvám se," přestala jsem klopýtat a stojím na místě.

Vysoký mladík, oholené hlava, ale vlasy má. Vážně lidi, máte vlasy a přesto si hraje na plešatce? To jsem nikdy nedokázala pochopit. Mladík se na mě ani nepodíval. Nejspíš ani nezaregistroval, že jsem do něj narazila. Opatrně jsem jej obešla a zkameněla hrůzou. On zkameněl hrůzou. Dotkla jsem se ho, ale ani se nepohnul. Vypadá jako vosková figurína, ale docela jsem si jistá, že dýchá a srdce mu bije. Jeho kůže je pokrytá ledovými šupinami a jeho oblečení vypadá, jako by bylo ováto studeným vzduchem.

Jako by vyšel ven a zapomněl, že je zima. Příliš veliká zima. Z posledních sil jsem jej vznesla a napochodovala na ošetřovnu. Nikola usnula u Terence a Kája se snažila zkontrolovat zásoby. Položila jsem jej na lůžko a padla sama do jednoho.

"Našla jsem ho na chodbě, jen tam tak stál..." cítila jsem, že za chvíli vypnu.

Nemohla jsem ho tam ale nechat stát.

"Dobře, podíváme se na něj," přišla k němu a jedna sestřička si začala zapisovat informace do tabulky.

Ještě jsem viděla, jak se na mě ta žena v bílém podívala a něco zamumlala. Žel bohu, moje uši se už docela vypnuly a já tak nějak ztrácím pojem o světě. Zavřela jsem oči. Proč Frank a Ryan začali něco dělat až teď? Je to kvůli Valnetyně? Ta zatracená ženská taky mohla počkat, než odešla. Mohla tu alespoň porodit - všem by ušetřila tohle divadlo. Zdá se mi to přitažené za vlasy, nějak se v tom ztrácím a nechápu to.

Přitom vím, že kdybych se zeptala, tak nejspíš vím, co se vlastně děje. Dobře. Otevřela jsem znovu oči, ale už vidím jen rozmazané fleky. Možná bude lepší mít oči zavřené. Brzy se musí všechno poskládat dohromady.

Brzy, protože tohle už se nedá vydržet.

"Možná bychom to neměli říkat," promluvila mladší sestra.

Byla to ta, co nemohla rozdýchat Terence, když jsme sem došli. Utekla zadním vchodem a mám pocit, že zvracela. Co jsem asi měla dělat já potom, kdy jsem spatřila krvavé šrámy po celém jeho těle? Musela jsem se snažit ho dát do stavu, ve kterém by přenos mohl přežít. Bylo mi zle jen z toho, že si někdo dovolil ublížit takhle druhému člověku. U smrtijedů by mě to ale nemělo tak děsit.

Pocítila jsem brnění na pravé ruce. Mám to přeci taky, ten znak. Dlouho jsem přemýšlela, proč nás Tom nezavolal. Skrze to znamení měl moc nás přivolat. Nemohly bychom protestovat, zkrátka bychom musely přijít a poslechnout.
Možná se jim nechtělo být tak...

Možná chtěli, abychom se rozhodly samy.

Možná o tom Daniela nevěděla.

"Je to žák Kruvalu, chcete snad, aby o něm nikdo nevěděl?" rozzlobila se Karolína a sestra vyběhla.

"Sophie to myslela dobře," snažila se domluvit vrchní sestra Karolíně.

"Sophie by měla přestat myslet na sebe a mělo by jí dojít, pro jakou práci se rozhodla. Problémy neproblémy, leží nám tu jejich žák a oni to musí vědět. Není to naše chyba, že byl nalezen v takovém stavu. V tomto období by se ani žádný turnaj konat neměl..."

Vrchní sestra má zřejmě z Káji vítr. Určitě jsem se musela usmát. Museli ji hodně rozzlobit, když začala takhle mluvit. Jak se jim to povedlo, to už nemám nejmenší tušení. Konečně jsem ale mohla souhlasit s tím, co Kája řekla nahlas. Musí nám všem dojít, proč tu jsme a co máme udělat. Až se vzbudím, povím holkám o proroctví a budeme připravené.

"Co se stalo?" poslední, co jsem slyšela byl hlas Longbottoma.

Tady to máte pane řediteli, za blbost se platí. To jste se mohl už naučit. Když nebojujete za pravdu a správnost světa, stejně vás to spolkne. Měl jste se rozhodnout pro něco víc, něco dobrého. Protože až budete umírat, budete vědět, že jste umřel pro dobrou věc. Já nad tím probádala noci, kdy jsem pila čaje a kávu, když jsem nemohla spát.

Na rozdíl od vás vím, že jsem udělala správně, nebo jsem udělala to nejlepší, co v tu chvíli šlo.

Vy jste to ani nezastavil.

Věděl jste, že se tu něco děje. Že smrtijedi, kteří utekli se budou snažit o Danieli a Tomův život. Věděl jste, že to proroctví je ohrozí všechny a dal jste smrtijedům krásnou šanci, aby to mohli zmanipulovat.

Hloupý a bezmocný?

To je jen výmluva.

***

"Frank a Ryan," šeptala Nikola jak jen to šlo.

"Jdou po vás," vzal ji pevněji za ruku a doufal, že ho slyší.

Jeho krk se přeměnil na suchou poušť, ani by se nedivil, kdyby vyplivl písek. Nikča mu podala skleničku a on se napil. Je mu to tak líto, že si to nedomyslel dřív. Myslel, že jsou jen nadopovaní něčím, omámeni... Nejsou. Tohle dělají z vlastní vůle. Jak tohle dokáže vysvětlit komukoliv? Proč by se jeho lidé obrátili proti tomu všemu? A jsou proti tomu vůbec obráceni?

Zatím se věštba plní. Vypadá to spíš jako kdyby oni chtěli, aby se ty dva světy spojily. Snad aby vládli mudlům? Aby zavedli noví řád?

"Ten turnaj se musí odříct, něco připravují," snažil se pořádně vyslovovat, ale nešlo mu to tak dobře.

"Odříct se to nedá," pohladila ho po vlasech snažíc se udržet v sobě pláč.

"Je to zlé?" viděl jí to na očích.

"Dostaneš se z toho," objala ho," jasný! A běž už spát."

Nemohl protestovat jen jí na to kývl, její ruku nepustil. Bylo štěstí, že jí to všechno řekl brzy. Kdyby něco musel teď narychlo vysvětlovat, bylo by to špatně. Polovinu věcí by zapomněl a nedávalo by to smysl. Unaveně a trhaně se nadechl. Jako by jeho plíce byly svázané, ale pořád lepší, než když nedýchal vůbec.

Frank se z něho snažil vypáčit tolik věcí. O turnaj se nezajímal... Terenc sice měl zavřené oči, ale to jen díky tomu, aby vytěžil, co nejvíc z toho, co se stalo. I když nebyl vždy zcela při vědomí, mohlo by z toho něco být.

Dobře.

Vydal se vstříc svému domu, nedaleko sídla řádu. Je to asi jen dvě ulice a jeden přechod pro chodce, na nejvýš dvacet metrů. Šel po přechodu, když na něj z výšky začal kdosi svítit. Chtěl na toho jedince počkat a vynadat mu, že není v práci. Myslel si, že je to jeden z jeho lidí a něco se stalo. Místo toho dostal ránu do hlavy. Frank jej přenesl do skladiště, párkrát do něj kopl, aby se probudil. Kdysi to bývali kamarádi, Terencovi však došlo, že dnešní večer nebude probíhat nějak extrémně přátelsky.

"Kdes je schovával?" vypadal Frank velmi rozčíleně?

Ano. Byl naštvaný, velmi. Obvázal si klouby. Jako by právě přišel po souboji s těžkým protivníkem a teď to nějak rozdýchával.

"Koho proboha?" popadal se Terenc za břicho.

Až nyní si všiml, že Frank má vyztužené boty. Proto ho to tak bolelo. Jakžtakž se doplazil ke stěně, aby se mohl opřít zády o chladivý kov.

"Hedviku a Šárku..." otevřel kufřík na stole, vyndal dvě hůlky a začal je poměřovat.

Kde má Frank svoji hůlku? Terenc se zvedl a rukou opřel o stěnu. Bolí to docela dost. Je to snad únavou, že najednou nedokáže pobrat dostatečně sil? Podlomily se mu kolena. Do místnosti vešla žena s tmavě rudými vlasy a rudou rtěnkou na rtech. Dlouhý kabát se za ní líně táhne. Drahým exotickým parfémem se naplnil celý sklad.

"Máme to ale milou návštěvu," řekla podmanivě a jednu z hůlek zlomila.

"Řekla jsi, že chceš informace," vypadalo to, jako by se před ní Frank bránil.

"Tak jsi musel najít nejzablešenějšího psa, abys je věděl?" udeřila jej zezadu do hlavy," Myslela jsem si, že hloupější už nebudeš. Tak hořce jsme se v tobě spletli..."

Kdyby se zrovna Terenc neválel na zemi v křečích, docela jistě by se Frankovi vysmál do očí. Vypadal teď jako malý cínový vojáček, kterému se zlomila ručka. Jako by jej ta žena musela ještě srazit ke dnu, aby se na něho mohla ještě víc svrchu dívat. Frank nic neřekl a přelomil druhou hůlku. Tiše, beze slova.

"Alespoň posloužil jako potrava," usmála se na Terence a on si všiml, jak se na něj dívá.

V jistém záblesku, chvíli, spatřil, jak z něho ta osoba vysává energii a prohlubuje bolest. Takže mu nebylo tak hrozně jen proto, že byl párkrát zkopaný od Franka. Ne, za tu bolest a naprostou křeč mohla ta žena. Celou dobu tu byla a schovávala se ve stínu, aby si jí nikdo jen tak nevšiml. Vzala přepůlené hůlky a hodila je na zem. Ve vteřině vzplály a nezbylo po nich nic jiného, než prach.

Terenc sebou škubnul.

Frank od něj chtěl vědět, kde byly ty dvě a kolik toho o věštbě ví. Byl nadšen, když mu Terenc musel potvrdit, že neví skoro nic, až na hlavní obsazenstvo. Problém je, že věštba mluvila o všech docela jasně a zřetelně a nikomu z nich by se nelíbilo, co je čeká. Protože ta špatná strana chtěla právě to, chtěla, aby se proroctví naplnilo.


Celá čtyřdílná série se nachází na mám účtu na wattpadu:




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama