24.kapitola - Kámen úrazu (E)

19. července 2017 v 17:37 | Saanma |  Escape
Myslím, že si budu muset koupit nový kabát. Tenhle jsem si natrhla, když jsem se přemisťovala s Terencem. Obrátila jsem oči v sloup a vyslovila ucelující kouzlo. Kabát je zase celý. Občas zapomínám, co všechno se s tím proutkem vlastně dělat dá.


"Meropa potřebovala přebalit, s tím si už ale nedělej starosti," vykročila Penelopa ze shora schodiště, z druhého patra.

"Daniela je teprve v kuchyni," všimla jsem si, že míří za mnou.

"Aha," ani se na mě nepodívala a šla rovnou tam.

Co jsem čekala, že mi vyškrábe oči? Sní střeva a bude řvát jako amazonka, která vyhrála boj? Upřímně ano, zrovna to mi proběhlo hlavou. Poprvé jsem si uvědomila, že je velmi štíhlá a nejspíš hodně cvičí. Jen mi to tak neškodně prolétlo hlavou. Je zrzka, přebarvená na blond. Viděla jsem odrosty. Vážně jsem tak dlouho dělala, že ji absolutně nevnímám? Nejspíš jsem jí brala jen jako osobu a nikdy jsem se skutečně nepodívala, jaká je.

Pomáhá Daniele. Kdo pomáhá nemůže být špatný, alespoň ne celý. Další bod pro ni. Ona mi ani nikdy zlá nepřišla. Jen tak tiše stála a nechala se bodat osudem do zad - matně jsem si vzpomněla na večer, kdy byl Tristan uvězněn v koupelně Danielou.

Bude to dlouhý večer.

***

"Jde o to, že jsem je tenkrát pustila, mluvili o nějakém vztahu mezi školou a námi... dala jsem si to dohromady až pár měsíců na to..." Karolína nikoho moc nešokovala až na mě.

Protože ony všechny věděly alespoň něco. Všechny promluvily až na Danielu, která vypadala, že se za chvíli pozvrací. Taky mi z toho nebylo dobře. Jde o velikou věc a co když jsme to zrovna teď tímhle ohrozily? To těch pět let přišlo vniveč a mohla jsem všechno vyhlásit už dávno. Byl by klid a mír, nemusela bych se s prarodiči loučit až na hřbitově.

"Mám toho asi mnohem víc, než vy," začala Daniela a vytáhla ze skříně spisy.

Položila je na stůl před sebe.

"Tu věštbu znám a proto, abych ji rozluštila jsem se na chvíli přidala k novým Smrtijedům," vyhrnula si levý rukáv a její znamení žhnulo.

"Nejde se přidat na chvíli Danielo!" vykřikla jsem.

Vidím to znamení. Oni svolávají všechny nové. Mám dilema. Mám jim říct o Adéle a Teddym nebo raději všechno zamlčet? Já sama nevím, proč to udělali, proč tam jsou. Je mi z toho zle, nemůžu se jich zeptat... Mohla bych, kdybych byla v Bradavicích. Podívala jsem se na Danielu a to mi zabodlo nůž do zad, ona to ví. Ona to věděla celou dobu.

"Já to vím," začala si ruku škrábat," brzy nastane útok na Bradavice a na nás. Já budu muset odejít, pochopte, udělala jsem všechno pro to, aby moje rodina zůstala naživu. Dávno jsem se rozhodla, že nic jiného řešit nebudu. Hrozilo, že nás od sebe oddělí a zabijí. Tom se semnou dneska vrátí k nim a taky tam zůstaneme..."

Podívala se po místnosti a začala plakat.

"Je mi to moc líto, ale jsou silnější, než my, zkoušela jsem Elizabeth zabít a teď mám kvůli tomu přísahu. Když zemře ona, musím jít a zabít Meropu!" nevěděla, jak pokračovat.

"Nemusíte se nikam vracet, ochráníme vás," snažila se jí Hedvika uklidnit.

"Těžko budou silnější než čtyři představitelé kolejí," zamyslela se Veronika rozumně," Danielo nemusíš hned vyvádět. Postaráme se o to, aby ji nikdo nezabil a budete v pořádku. V té věštbě přeci stojí, že si můžeme vybrat, jaký osud chceme."

Karolína se pokusila Danielu obejmout, ale ta ji odstrčila.

"Moje rodina a já máme zemřít, myslíte, že pro vyšší dobro tohle podstoupím?" rozhlédla se po nás všech.

"Pokud budete vyhrávat, přidáme se na vaši stranu a pomůžeme vám. Do té doby se musíme rozloučit, jinak to ani nejde. Daniela má pravdu. Informace vám předáváme a snad pochopíte, co se tu děje..." promluvil klidně Tristan a položil Daniele ruku na rameno.

"Jak dlouho jste tohle plánovali?" nedokázala jsem si odpustit.

"Odboj funguje už dva roky, přidali jsme se ale až před rokem, protože bylo jasné, jakou mají převahu! Vždyť už dostali samotného kapitána a každého z bystrozorů chtějí odstranit jednoho po druhém," konejšil Tom Meropu v náručí.

Daniela to vzdala? Ne, takhle to ani nejde říct. Dája potřebovala ochránit svou rodinu a bylo jí jedno, co za to musí zaplatit. Jak říkala, sama se už jednou pokusila zbavit svět Elizabeth a ta s ní má přísahu. Udělala bych to taky, kdyby se jednalo o moje dítě? Jsem si jistá, že by to udělal každý, kdyby hrozilo, že přijde o někoho, koho miluje. A tady prostě šlo primárně o rodinu.

Potlačila jsem veškerý svůj vztek a došla ji obejmout. Je to velmi těžké rozhodnutí, velmi těžké. Turnaj se ani nebude konat, protože útok se chystá právě na ten den. Chtějí zničit Bradavice a vzít si je. Elizabeth je šílená.

Nikdo pořádně neví o jejích plánech. Každého si dokáže ochočit a sama se skrývá v temných stínech a uličkách. Je dokonalejší, než byl Voldemort a kdokoliv před ním.

"Postarám se o ni," šeptla.

"Děkuju ti," neubránila jsem se slzám.

"Běžte, než se po vás bude ještě víc shánět," pustila jsem ji.

Tristan, Daniela a Tom se vznesli do vzduchu jako černé ohavné stíny a za chvíli zmizeli. Meropa zůstala u Penelopy, která ji momentálně vedla nahoru. Zbytek lidí měl jednoduchý úkol. Musí si přečíst to, za co Daniela riskovala svůj život. Na základě toho, až se oni vrátí, dáme dohromady nějaký plán. Zastavíme Elizabeth. Budeme šťastní.

Vzala jsem si svoje složky a usedla co nejblíže k oknu. Nikola se ani nezmohla na to, aby jim něco řekla. Je tak už dost unavená. Nechtěla jsem ji zkoumat, ale zjevně podle toho, že svoji složku ani neotevřela... Ví všechno.

Nevím jak pro ně, ale pro mě by bylo těžké něco vědět a neříct jim to. A to jsem věděla jen jednu blbou věc. Střípek z toho všeho...

Každý z nás je hold jiný.

***

Znáte ten pocit, když se něco pokazilo a cítíte, že se to ještě může pokazit víc? A ono se to nepokazí jen ještě jednou, ale nejméně osmkrát? Takový pocit mám z toho, co jsem právě dočetla.

Lev povstane a děsit bude lidi,
jakmile mu hlavu setne dým černý,
přestane svítit slunce na nebi,
lid bude se plazit po koleni.

Domyslela jsem si, že je to Veronika, defakto je to upozornění, že když ona zemře, tak jsme vypečený. Nemusím si připomínat další spanilé verše, které opět poukazují na to, že když kdokoliv zemře nebo se nějak zlomí, jsme prostě nahraný. V půlce jsem to musela zavřít a nějak nešťastně doufat nad tím, že příští rýmovačka bude o špagetách a fleku na oblečení. Zůstalo by to smutné, ale zas ne tak, aby člověk očekával další katastrofu. Někdy nebyly verše úplné a vlastně to není věštba. Je to staré proroctví, které oznámila už sama Rowena z Havraspáru.

Jde o to, že se k tomu nevyjádřil pouze jeden člověk, nýbrž nejméně deset, kteří měli vidění o té chvíli. To mě přesvědčilo, že to musí dopadnout nějak dobře, když se to plánuje tak dlouho ne? Odmítala jsem věřit tomu, že se dá všechno ještě nějak převrátit.

Na jedné straně tu máme utopii, kdy jsme opět s lidmi a nemusíme se skrývat.

Jenže i ta utopie trvá jen nějaký čas.

A pak tu máme samou vraždu, krev... zkrátka děs.

Podívala jsem se na Niču stylem "prosím, řekni mi, že to není pravda, že je to špatný sen nebo horor, na který se jen díváme". Přisedla jsem si k ní a znovu otevřela tu blbost, co mi má říct, jak moc špatně na tom jsme.
"Když budeme bojovat," hlesla," hodně lidí zemře, ale dá se to zachránit. Nestojíme o to, aby to, abychom se s lidmi spojili ihned. Jde o to tu ženu zastavit..."

"Ani nevíme, kde ta žena je a zabít ji nemůžeme. Je daleko jednodušší někoho zabít, než chytit," začala jsem společně s ní promýšlet plán.

"Terenc ví, kde jsou, proto ho chytili a skoro zabili," nedokázala to říct nahlas.

Čekali jsme celou noc až do rána, ale ani jeden z nich se nevrátil. Nikdo netušil, jestli je to dobře, nebo špatně nebo co se vlastně děje. Začala jsem přemýšlet, jestli bych se znovu nemohla pokusit o to být sběhem. Je tam Daniela a moje sestra. Mám příšerný strach o to, jaký dopad na ni budou mít moje činy. Když vyhrajeme, stihne Elizabeth Adélu potrestat? Jaké tam má místo? Je viditelná nebo ne?

Sevřelo se mi srdce. Nikdo o tom ještě pořádně neví. Jak by asi reagoval Remus a Nymphadora? Měli by z toho zlé sny a nemohli by spát? Bylo by jim z toho na nic? Tuší něco? Spousta myšlenek se vynořila z černoty a začala mě pojídat.
Jestli tohle dopadne dobře...

Tak bychom se měli začít modlit k bohům.

"Šáry," dloubla do mě Nikča.

Vážně jsem usnula? Promnula jsem si oči a zívla si. Spánkový deficit si teď nemůžu doplnit, ať se jakkoliv moc chce, tak to prostě takhle nejde. Otřela jsem složku, kterou jsem lehce oslintala a přehrábla jsem si vlasy.
"Copak?" snažila jsem se působit probuzeným dojmem.

Na chvíli jsem v jejích očích spatřila strach a ona se odvrátila. Zavrtěla hlavou a zvedla se. Napůl omráčená asi půlhodinovým spánkem, jsem to nechala být. Musím nutně najít toaletu a umyvadlo. Donutila jsem se hýbat a ve dveřích potkala lehce opilou Hedviku. Co se sakra stalo během té půlhodiny, co jsem spala?

"Je to zlý," podívala se na mě a spadla na podlahu.

"Není to zlý, jen to není jednoduchý," sebrala jsem jí flašku, kterou si s sebou přivezla a upila jsem z ní.
Náhle nebylo znát, že jsem unavená. Ta nechutná věc mě probudila až až. Schovala jsem si ji do kapsy svého svetru. Než jsem stihla Hedě říct, aby se zvedla a šla si lehnout, už zabrala opřená o zeď na chodbě.

Mávla jsem nad tím rukou.

Stejně na to teď nemám sílu, abych ji dotáhla dovnitř a nikomu tu vadit nebude.

Sněhulka mě plácla zezadu do hlavy, takže se pokusila o pohlavek. Na zem spadl dopis. Sněhulka má jediné štěstí, že je moje sova, jinak bych jí už pěkně vynadala. Na druhou stranu mě vyděsil ten dopis, takže jsem jej beze slova zvedla a otevřela.

"Útok na Bradavice je odložen," bylo rychle naškrábáno,"zmizte z domu."

Abych byla přesná. Nikdy se mi nepovedlo přenést tolik lidí, takže to byl úspěch. To, že jsme se objevili uprostřed třídy ve dne, to už bylo horší. Naštěstí jsme museli vymazat paměť jen pěti žákům a jedné učitelce.


Celá série se nachází na mém wattpadu :





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama