28.kapitola - Zlatá a stříbrná (E)

1. září 2017 v 22:29 | Saanma |  Escape
Probudila jsem se v pokoji, sněhobílém a chce se mi řvát. Bože, co to sakra je? Co to sakra tohle je? Fred říkal, že k ní půjdeme brzy, ale tohle jsem neočekávala. Chci čas navíc. Tohle nejde. Převraceč času mám na krku, i když jsem jej měla schovaný v kapse a v obálce. Bože. Bože. Bože. Elizabeth nás všechny přenesla? Opatrně jsem vstala. Moje tělo mi to konečně povolilo. Proč mě tak bolí paže? Jako bych něco táhla...


Tohle je jen sen.

Štípla jsem se do ruky, ale nic.

Realita mě pořádně ofackovala. Jak mě přenesla, když jsem byla ve středu hradu? Jak mě sakra přenesla? Poprvé jsem se podívala na svoje ruce... Proč jsou rudé? Proč jsou od krve? Stáhla jsem je co nejblíže k tělu a vypustila jsem strach ze svých plic.

Mám pocit, že jsem něco dělala, ale co? Co jsem dělala? A proč mám krvavé ruce? Začala jsem se klepat. Proč je mi tak zle? Proč mám teď zatracenou touhu plakat a řvát? Proč se nemůžu donutit přestat? Ač se snažím pláč potlačit, utišit, nic z toho nepomohlo. Zdá se, že křičím z nějakého důvodu, které ví jen moje tělo, ale já sama ne.

"Tak ses nám konečně probudila," otevřel Frank dveře a já jsem rychle vybrala zpátečku po všech čtyřech.

"Jdi ode mě," napřáhla jsem ruku, abych mu ukázala vzdálenost.

"Ty jsi plakala..." vypadal, jako že si to užívá," jako když sis myslela, že jsem umřel."

Fred něco říkal. Duchové v její blízkosti jsou zvláštní. Nadechla jsem se a konečně mi to došlo. Frank a Ryan vážně zemřeli, když hledali ji. Ona je zabila a vzkřísila.Proto jsou tak jiní, ale něčím tak zásadně podobní. Ona je neumí přivést zpět celkově. Jen napůl. Pro celou jejich duši nezbývá v těle místo, protože je v něm smrt.

Skoro mám chuť vykřičet jí do obličeje, jak je nestoudně blbá na to, jak je stará se nenaučila vůbec nic. Daniela dokázala vrátit mrtvého zpět a to jí bylo teprve sedmnáct. A Elizabeth to nedokáže ani po osmdesáti letech praktikování magie.

Hloupá stařena.

"Chce s tebou mluvit," usmál se jako kdyby byl normální.

Ale není.

Poprvé to doopravdy vidím.

Nehodlám to popírat, je mrtvý.

"O způsobu mé smrti?"

Mám pocit, že se musím zasmát, i kdyby to byl nejžalostnější vtip, který jsem kdy slyšela. Chci se naposledy slyšet, i kdyby to byl smích, který je hraný. Chci si na chvíli uvědomit, jak moc šťastná jsem byla, než se tohle všechno semlelo. Měla jsem jet za rodiči. Měla jsem jim naposledy říct sbohem, protože nevidím, jak bych se z tohohle dostala.

Ať mám jakoukoli moc, tohle nemůžu vyhrát. Je sice blbá, ale silná. Nebudu se před ní krčit. Chci se jí vykřičet do tváře, i kdyby to vypadalo sebehůř. Pro mě to možná bude naposledy. Jak rychle mi došlo, že momentálně můj život na ničem nestojí.

"To možná taky," popostrčil mě ven z bílého hnusného pokoje.

Nechala jsem se slepě vést napříč halou, která nespatřila ani paprsek světla. Přidává to na atmosféře? Madam, jsem noční pták. Já miluji tmu a měla byste si být jistá, že ne všichni reagují na všechno stejně. Některé to může jen a jen podpořit.
Zaklepal na dveře a otevřel je. Uvnitř pokoje létají zapálené svíce, bílé dlouhé zapálené svíce. Proč jsem nikdy nepomyslela na něco tak nádherného? Mohla jsem to mít celou dobu doma, jen mě to prostě nenapadlo. Konečně jsem zrakem padla na černě oděnou Elizabeth, viktoriánské šaty s límečkem z krajky. Po bocích volánky z černé sametové látky.

Rudá ústa, ale jinak je bledá, jako ranní světlo.

Frank přišel dovnitř a zavřel dveře.

Jsem tu sama.

S ní.

A mám na krku obraceč času, o kterém ona ví. Tohle je zkouška? Chceš zkusit, jestli nepřejdu na tvoji stranu? Oči se mi zaplnily slzami. Co když toho mám po krk? Co když už o tohle vůbec nestojím a chci klid? Co když vezmu nohy na ramena a půjdu prostě pryč? Na chvíli jsem si vážně představila, jaké by to bylo. Prostě jen odejít. Bez důvodu. Netížit se ničím a být tu jen sama pro sebe. Neřešit blbosti, ale jen ty krásné a důležité věci.

Chtěla jsem rodičům popřát ke dvacátému čtvrtému výročí svatby. Chtěla jsem sfouknout svíčky na narozeninovém dortu. O tolik věcí jsem se připravila jen proto, že jsem si myslela, že nejsou důležité, správné, ale na tom nikdy nezáleželo.

Záleželo na tom, zdali jsem je potřebovala, zdali jsem je chtěla. Správné - nesprávné, to už nejde jen tak nadhodit.

Vše není černobílý ani barevný, je v odstínech šedi a tu a tam, dobře, najde se i barva, když si ji člověk zaslouží a bojuje za ni.

"Čekala jsem, že vám to ani jedné neřeknou," začala jako bych o to stála - nechci ji poslouchat, ale očividně tu jiná možnost není," ale že budou až tak moc tupí, to nepředpokládal nikdo. Doufala jsem v silné soupeře a co tu mám? Partu malých nedovyvinutých dětí... A vás."

"Nevím, o čem mluvíte," přestalo mě bavit mluvit v hádankách.

"Jde o to, že jste měly být připravené, ale nejste. Žádný epický konec nemohu čekat, ani po té, co jsem na něj čekala dost dlouho. Mohu vás navést na cestu, ale poté už s vámi nechci bojovat. Můj záměr byl prvně zřejmý a jistý, žel bohu, nekonalo se to, co se konat mělo..." vstala a odešla k zataženému oknu.

Buď je tak stará, že jí nerozumím. Nebo moje šílenství dospělo tak daleko, že jsem se rozhodla, že jí nechci poslouchat a nechci jí rozumět. Mám dost toho sympatizování s někým, kdo nemá absolutně žádné emoce a srdce.

"Takže zlatá dámo, tady je to, co ti skrývali celý tvůj život," hodila po mě flashku.

Vykulila jsem oči.

Čekala bych knihu, vysvětlení proroctví... že mě zapálí pohledem. Nečekala jsem, že mi tu promluví do duše, že po mě hodí něco tak novodobého, jako je flashka.

"To si projdeš až po obřadu, nechci, aby ti to narušilo celkový dojem. Zkrátka jdi a převleč se, až bude čas večeře," podívala se na mě a já přísahám, že jsem v jejích očích nalezla rudý plápolavý stín. Frank zavřel dveře a doprovodil mě do mého pokoje.

Na bílé posteli se objevili zlaté šaty.

Zlatá dámo... opravdu povedený vtip.

***

Hedvika si pamatovala, že odpadla na stole, když dojídala poslední sousto. Už pospíchala za Jamesem, aby jej pohlídala, ale nedošla tam. Protáhla se a zívla si. No tak, asi jí něco vypadlo a někde teď usnula. Po tom, co musela klučinu hlídat celou noc, bylo jasné, že někde vytvrdne. Nohy jí začaly bolet.

"Jamesi?" napůl ve spánku se optala, ale žádný hlas nepřicházel.

Kde jinde by sakra usnula?

Jakmile otevřela oči, musela je zavřít. Bodavé bílé světlo jí naprosto znemožňovalo si přivyknout, takže oči zavřela docela úplně. Je v Bradavicích nějaká bílá místnost? Nebo někdo očaroval její pokoj? Ráda by se podívala, ale neměla šanci. To světlo bylo příliš ostré. Zaslechla křik a pláč. rychle otevřela oči a doběhle ke dveřím, které měly jedno okénko. Nikde nikoho neviděla.

Ale ten pláč a křik jí trhaly duši. Kde je? Jak se tu ocitla? Začala bouchat do dveří, ale nepomohlo to. Ani se nehnuly.
Pláč i křik ustaly.

Ne snad, že by situace byla lepší.

Naopak.

Ještě víc se bála, že ta osoba přestala, protože už nežila. Vyrazilo jí to dech. Nahmatala si hůlku u pasu a vyndala ji. No tak. Může to alespoň zkusit, i když jí instinkt říká, že to nepomůže, musí si být jistá. Uchopila hůlku docela jemně a přivřela oči, aby se soustředila.

"Bombardo!" zakřičela zplna plic.

Ale nic se nestalo.

Ukázala hůlkou na postel a přikázala jí se vznést, ale ani to se nestalo. Nakonec pochopila, že tato místnost je kouzlům odolná. Zkrátka se odtud nedostane bez cizí pomoci. Vytočeně usedla na postel a zírala na dveře. Kdo by ji unášel vprostřed jídelny? Proč jí tak táhnou ruce, když nic těžkého nezvedala?

Na chvíli si pomyslela - snad by ji nikdo neovládl?! Bylo by to možné řešení, ale jak to dokázat sama sobě. Krom toho, že jí bolí celé tělo, žádný jiný důkaz nemá. Pohroužená do svých myšlenek si ani nevšimla, že u dveří stojí Frank. Poznala jej z fotek, které jí Šárka ukazovala. Pohledný muž s očima ze skla. Napadlo jí to ihned, když viděla jeho první fotografii.

"Chce s tebou mluvit," řekl jako by byl očekáván.

Hedvika se zvedla ani se nezastavila.

Třeba to pro jednou dobře a rychle skončí.

Oči pořádně otevřela až v temné chodbě, kde nic nerozeznávala díky tomu, že její pokoj byl tak přesvícen. Držela se stěny a byla ráda, že si nešlape na nohy. Až se zastavili u dveří a on zaklepal. Nečekala na povel, věděla, že je to potom na ní.
Čekala horší příšeru, než je pětadvacetiletá žena ve starých šatech. Bubáci prostě ve dne nechodí jako v noci. Usmála se sama pro sebe, kéž by tuhle větu směla někomu říct, protože se jí tak líbila, ale nebyl tu nikdo, kdo by si ji mohl poslechnout. Opřela se o dveře a sama je zavřela. Tohle divadlo, tohle nic nevědění jí vážně ubírá jen čas.

"Proč jsem tady?" promluvila jako první.

"Protože jste vítaný host," usmála se na ni rudými rty," protože jsem znala vaše předky a nehodlám nechat váš rod vymřít."

Hedvika se zastavila.

"Těžko jste mohla znát něčí předky," nechápala, jak si ta žena může tolik dovolovat.

"Vaše matka je moták, nechala celou záležitost utajenou, ale doopravdy jste z jedné strany z rodiny kouzelníků má drahá. Proto máte takový dar, myslíte že by někdo k neverbálnímu vyslovování přišel jen tak? Bez ničeho?" zeptala se jí.

"Nikdy jsem to nemohla vypozorovat," odpověděla jí prostě.

Dámo, nehrajte si na něco. Moje matka je moje matka. Přeci by nelhala o tom, že existuje jiný svět! Přeci by mi nespálila dopisy ze školy! Na chvíli se zastavila. Ale ano, ona toho je schopná. Záviděla by jí to, že má možnost. Vzpomněla si z ničeho nic, že ano - když jí bylo jedenáct. Přiletěla jim sova! A ne jen jedna. Matka neustále do dopisů psala, že je to mylné, že je na tom stejně jako ona a že ji nechce trápit.

Polkla.

"Kde se vzala ta vzpomínka?" zeptala se přímo.

"V mé společnosti lidé nachází většinou to, co sami ztratili před nosem. Odkrývám to jen tím, že sama vím. Není to tak těžké," nalila si Elizabeth čaj.

"Ve tvém pokoji budou stříbrné šaty, vem si je, až bude čas večeře," kývla na ni a nechala ji volně odejít.

***

Elizabeth se usmála a napila se čaje. Má je tu všechny, všechny své panenky. Dceru času a dceru rodu, čtyři představitele... Všechny na jednom místě. Vydechla nadšeně. Bude volná, díky nim, bude volná. Utřela si slzu, která se jí samovolně vyloudila z oka. Tom našel svoje vysvobození a ona jej najde taky. Budou spolu. Všechny zářící hvězdy proroctví, všichni budou živí a zdraví, protože jen tak lze zaručit, že budou všichni šťastní.

"Měla jsi to udělat jinak," promluvil Harry.

"Jak?" skoro se mu posmívala do očí.

"Vypadá to stále jinak, než to je," sedl si vedle ní.

"Taky, že je to součást plánu," napila se svého oblíbeného čaje," všechno tak má vypadat. Jak jinak bys od nich chtěl přijatelné reakce? Doufala jsem, že mě probodnou, jakmile mě uvidí, ale ani jedna taková není. I Daniela, místo toho, aby mi vrazila nůž do zad, tak mi radši dala jed," znělo to, jako by si stěžovala.

"Škoda, že na tebe jed nefunguje," posmíval se jí tentokrát Harry.

"Zachránila jsem tě od polibku mozkomora, uvědom si to hlupáčku," mrskla čajem na stůl a odešla k oknu," mohli tě zabít a ty by nikdy nebyl svobodný."

Harry se ztišil a mlčky přikyvoval.

Měla pravdu.


Celá série se nachází na mém účtu na wattpadu:


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama