29.kapitola - Eliška (E)

2. září 2017 v 22:34 | Saanma |  Escape
Oblékla jsem si šaty a víc jsem udělat nemohla. Chce mě zabít v těchto šatech? Proč by to dělala, když mi dala tu flashku? Moje mysl se začala třepotat. No tak, přeci si to musím dát dohromady. Lehla jsem si na postel a zírala na další bílou stěnu, tentokrát strop. Nechápu lidi, kteří si vybarví pokoj černou barvou. Celý pokoj černý? Zní to jako ošklivý vtip. Ale ani ta bílá za nic nestojí.


Dochází mi myšlenky. Mám něco, co si potřebuji v hlavě urovnat? Povzdychla jsem si. Toho je. Proč jsem vlastně utekla? Ode všech a ode všeho? Bála jsem se toho, co přijde. Doma jsem se bála, že nepochopí, co se stalo a tak jsem jim to ani nevysvětlila. Ani jsem se o to nepokusila.

Adéla by se nepřidala ke smrtijedům, kdyby nemusela. Není hloupá, ne není, je to moje malá sestra. Bože. Nikdy si neodpustím, že jsem byla tak dlouho pryč a nechala ji samotnou. Jsem sobecký člověk, který potřebuje společnost.

Kdybych mohla, tak na sebe plivnu, ale už jsem se převlékla.

Chci Tristana? Nikdy jsem se přes něho nedostala. Další důvod, proč jsem utekla byl on. Najednou to vypadalo vážně a já ztratila půdu pod nohami. Nemohla jsem dýchat, mrkat, vůbec nic.

Strašně moc jsem se lekla té možnosti, že bych taky mohla být šťastná, takže jsem to prostě vzdala. Odešla jsem od nedořešené věci a doufala jsem, že on zapomene, že kdy něco cítil. Začal kvůli tomu pít! Člověk starý osmdesát let a já ho donutila se cítit, jako by byl mladý a v lásce zcela neznalý.

Mohlo mi to asi dojít dřív, co?

A nebo nemohlo, protože všechno nechávám na posledních chvíli.

Bože, že jsem ale blbá a nikdo mě na to neupozornil.

"Pojď," otevřel Frank dveře.

Zase jdeme za ní. Už se jí nebojím. Dostala jsem se do stavu, kdy mi je to jedno. Jsem smířená s čímkoliv, co přijde. Očima jsem zabloudila do tmy a nemohla jsem přestat přemýšlet nad Frankem. Živý Frank byl úžasný, uměl se smát a dokázal mě k něčemu dokopat. Milovala jsem ho, když odešel, napůl jsem doufala, že je to jen zlý sen.

Každé nové ráno byl zlý sen a já nejspíš pořád spala. To jsem si vnucovala do hlavy pokaždé, když jsem dostala za úkol chytit nové smrtijedy. Nechtěla jsem takovou práci, chtěla jsem uskutečnit svoje touhy a přání.

Místo toho jsem se někde sekla.

Vedle Elizabeth v pokoji stály další dvě postavy, ona na mě namířila hůlku. Takže je to tady? Zavřela jsem oči a doufala v něco rychlého. Místo toho mi jen udělala účes a nejspíš mě i namalovala, cítila jsem letmý vánek na očích.
Nezabije mě?

"Dole je už bál, čekají tam na vás," promluvila jako kmotřička víla.

Nehleděla jsem na jiné osoby a vykročila ven. Chci to mít za sebou. Co se děje? Proč to tak protahuje? Kdo by čekal kdekoliv tady? Mám toho po krk, každým okamžikem čekám na to, jestli se rozhodne mě znovu vysát nebo ne. Pletou se mi nohy. Jsem ráda, že mě nedonutila si přezout i boty, ještě bych měla puchýře. Jako mrtvé by mi to asi bylo jedno, ale zatím ještě dýchám ne?

Seběhla jsem schody a zkameněla. Sakra, co se to tu děje? O patro níž stojí mí přátelé v slušivém oblečení, nastrojení... Zabije nás všechny? Vyběhla jsem a objala Tristana. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Překvapilo mě, že se nechal obejmout - neodstrčil mě.

Kde jsou ty moje řeči, že budu klidná?

Mám příšernou potřebu se citově projevit, než tahle fraška skončí.

Přitáhla jsem si ho k sobě blíž.

"Promiň mi to všechno, promiň mi to prosím," dokázala jsem ještě nějak normálně říct a pustila jsem ho, než nás mohla Elizabeth vidět.

Daniela taky netuší, co se děje. Vypadá vyděšeně, na rozdíl ode mě nemá takové podivné šaty. Je v bílé, stejně tak Nikča, Karolína a Veronika. Zbytek lidí je v černém. Konečně jsem se podívala na schody a spatřila Hedviku, která má stříbrné šaty. My jsme v té věštbě přeci vůbec nebyly, ne? Proč vypadáme takhle? Elizabeth se donesla do středu sálu a všichni začali tančit. I my.

Je tohle sen? Marně si snažím něco vybavit, něco, co mi řeklo, že je to jen zlý sen. Krom toho, že jí všichni poslouchají na slovo, tak tu není nic, co by mi přišlo jako z podivného snu. Tančím s nějakým smrtijedem, nechci se mu podívat do očí...

"Je mi to líto..." slyším Franka..

Vzhlédnu a za jeho tělesnou schránkou je ta duše, která předtím byla uvnitř. Je nestálý, nemá obrys, je vidět spíš jako mlha... něžný stín. Proboha. Franku. Srdce se mi rozbušilo radostí, ale cítím se, jako by bylo na kusy. Každé další radostné bouchnutí mě bolí jako jedna zabodnutá čepel.

Duše se vetřela dovnitř těla.

Konečně se té osobě mohu podívat do očí.

"Je mi to tak líto," vidím ho plakat.

Láme mi to srdce.

"Nemusí být, dělal jsi, cos mohl," zastavili jsme se v tanci.

"Mohl jsem udělat víc," zamyslel se.

Objala jsem ho a chvíli se těšila, že je živý. Vím, že to dlouho nevydrží. Tohle je naše rozloučení a hodlám to udělat správně. Chci si ho zapamatovat jako živého, hodného člověka, kterému záleželo na ostatních. Chci si pamatovat, jak se vždycky na návštěvě u své matky přecpal jídlem, aby jí udělal radost.

Protože je to dokonalý obraz člověka, který žil a opustil nás. Říká se, že první odcházejí ti nejlepší, protože, když jdete na zahradu, jaké květiny trháte? Ty nejkrásnější, nejspanilejší. Je to příšerné, říct to takhle, ale jinak to není.

"Miluju tě," pošeptal a pohladil mě po vlasech.

"Já tebe taky," podívala jsem se mu do očí, i když přes slzy sotva něco vidím," ale budeš muset jít."

Kývl.

Každý musí odejít. Není správné, že je tu takhle. Napůl ano a napůl ne, duše trpí a já nechci, aby trpěl zbytečně dál. Znovu tančíme, aby si nás Elizabeth nevšimla. Sama je ve středu a zatím se jen dívá na všechny okolo, když její oko spatřilo nás, byla jsem si na chvíli jistá, že to myslela dobře. Vypadala, že to chápe. Proč nemůže být jednou někdo zlý prostě jen zlý? Protože tohle není pohádka, to je reálný život. Tady se padouch stává většinou z vášně, z pocitů, které ho za něčím táhly. Někdy si ten člověk ani pořádně neuvědomuje, že něco dělá zle.

Neexistují ale jen ti.

Jsou tu i ti, kteří zjevně motiv nemají, ale škodí. Svět je rozmanitý, radši snad ale člověka špatného a charakterem, než-li bez charakteru.

***

"Je potřeba, aby ses dal dohromady," promluvila na něj nejmileji, jak mohla.

Erik se na Hedviku nemohl ani podívat. Jak by mohl? Nechal všechno na ní a sám se od toho distancoval. Jenže ono ho to sžíralo, to všechno, co se stalo. On chtěl být věrný jediné ženě a teď když zjistil, že jeho manželství byl podvod? Že celou dobu, kdy byl šťastný - to byl jen lektvar a kouzlo, co mu to způsobovalo?

Přemýšlel, jestli by někdy dokázal být tak šťastný, jak byl předtím. Nejspíš těžko. To kouzlo a lektvar u scházeli, nemusel by nic řešit, dál by si tiše v souladu všeho žil. Chtěl zjistit, jaké by to bylo, kdyby se do Valentýny doopravdy zamiloval.

A teď tu tančí s dívkou, která jemu vždy zachránila zadek.

Ani nepomyslel, jaké by to bylo znovu se zamilovat do ní.

Problém byl v tom, že ona byla pro něj moc dobrá.

A on to moc dobře věděl.

Nebo si to nalhával, aby měl klid?

"Dám se dohromady," přitakal, aby měl klid.

Jenže on to tak necítil, jako by se měl dát dohromady. Cítil se podvedený, omámený, jako by sem vůbec nepatřil. Jeho city se zbláznily a nebylo se snad čemu divit. On ten svazek považoval za reálný! Valentýna má jeho děti! Čekali dvojčata. Byla ve třetím měsíci. Svíralo se mu srdce strachem, když neví, kde ona právě teď je.

Ona a jejich děti. Potlačil chuť utíkat ze sálu a podíval se Hedvice do očí. Když se rozešli došla mu jedna věc, on není schopný jí mít tak rád, jak má ona jeho a to není správně. Chtěl by jí udělat šťastnou, ale ne na svůj úkor. Ona byla schopná ho mít ráda, i když tím ublíží sobě. To je veliký a podstatný rozdíl.

***
Karolína se zastavila. Bolest v noze je příšerná. Usedla s Ryanem na židle a raději se podívala, zdali se jí něco nestalo. Ta bolest. Ale její noha vypadá v pořádku. Nervózně zase spustila šaty na zem a chytila Ryana za ruku.

"Říkala jsem ti, ať tam nechodíš," promluvila rozumně.

"Chtěl jsem dokončit tenhle úkol a měl jsem jít na jednodušší případy," usmály se jeho zelené oči.

"Je tohle sen?" optala se.

"Je to něco mezi realitou a snem."

"Začala jsem se do tebe zamilovávat, než jsi odešel..." usmála se jako malá holka,"doufala jsem, že žiješ někde v jeskyni přikovaný k medvědovi, snad za trest. Vážně jsem dlouho doufala, že žiješ..."

Ryan jí objal. Bylo jasné, že mezi nimi něco vzkvétalo. Nejhorší je láska, která ještě nemohla propuknout a něco nebo někdo ji zadupal do země. Pak ten nebohý květ ještě dlouho umírá a napůl nějak nesmyslně žije. Je z toho víc bolesti, než když květ prostě uvadne. To bolí nějaký čas, ale přejde to. Jsou ale rány, které se nezahojí a nebo ano, ale jen časem a velikým snažením.

Karolína se začala smát.

"Měl by ses taky usmát, nezabilo by tě to?" utřela si slzy smíchu.

"Myslím, že by mě to nezabilo," začal se smát.

Ta napjatá atmosféra povolila.

***

Daniela tančí s Tomem a je k němu zděšeně přitisknutá. Nechápe, co se děje a kde je. Vždyť šla do koupelny, aby se opláchla. Jak se najednou mohla ocitnou tady? Nepobírala to, protože se to snažila vysvětlit pomocí rozumu. Jak by mohla mít Elizabeth takovou moc? Proč by tohle dělala? Hledání postranních úmyslů jí také moc nešlo.

"Měl bych ti něco říct," začal Tom.

Vyděšeně se na něj podívala, jako by byl duch.

Co se to sakra děje, že se nedokáže udržet v téhle realitě?

Něco jí na tom příšerně nehrálo.

"Co mi chceš říct?" zněla víc vystrašeně, než chtěla.

Nelíbí se jí to tu. Jako by se stěny přibližovaly a ona neměla kam utéct. Ani tu nikde nevidí vchodové dveře. V každé budově jsou dveře ne? Jak by se sem asi jinak dostali? Proč si nepamatuje to, jak se sem dostala? Točí se jí z toho hlava a není jí dobře. Kde je Meropa?

"Tohle je náš konec..."

To jí uzemnilo.

Vykulila na něj oči.

Konec?

"Jak konec?" nechápala.

"Konec, skončili jsme spolu," pustil ji jako by byla plíseň.

Stáhla ruku k sobě a naprosto vyděšená čekala na něco víc. Vždyť to nejde? Proč by to dělal? Vždyť jsou šťastní! Mají Meropu, jejich malé sluníčko! Začala se podvědomě třást. Tohle je jen blbé kouzlo, způsobila to Elizabeth a tečka. Tohle by nikdy Tom neudělal. Mají se rádi.

Zůstala u toho, že to není možné a tiše si dodávala odvahy, že to tak není. Prostě to není možné. Nemají žádné problémy, až na Elizabeth, ale ta je stejně napůl mrtvá. To bude v pořádku. Tohle je jen velmi zlý sen a ona si to ta rudá žena užívá, nedovol jí to sakra! Elizabeth k nim přitančila a Tom jí nabídl své rámě. Odešli společně do středu místnosti.

"Jak konec? My nemůžeme skončit?!" snažila se zakřičet, ale z hrdla se jí nevyloudil žádný zvuk.

Tiše křičela poslední slova mířená k Tomovi, který teď už tančil s Elizabeth.

***
"Oni neví, kdo jsme," šeptla mu Elizabeth v náručí.

On se ale díval na obraz za ní, tu nebohou duši, kterou Elizabeth vypudila z toho těla. Je to tělo nebohé dívky, která se neměla nikam toulat. Mluvili spolu, když Elizabeth spala. Duše Elizabeth byla začarována v jezeře. Nikdy se neměla dostat ven. Černá magie jí pokřivila mysl a zabít už nešla. Tak byla uzamčena daleko od kouzelnického světa. Čekala velmi dlouho, než potkala někoho, kdo měl magii v krvi a docela podobný vzhled jako ona.

Stáhla Elišku pod vodu a vzala si její tělo. Naštěstí Elišky duše byla natolik silná, že zůstala u těla, ačkoliv dovnitř nemohla.

Ta duše trpěla.

"Najdeme tvé tělo," šeptl a dostal od ní povolení, aby její duši vyjmul z toho těla.

Musel jí o tom dlouho přemlouvat, ale nakonec se mu to povedlo.

Nechá Elišku žít.

Něžně jí vzal za bradu a políbil ji na ústa. Daniela padla na kolena neschopna zakřičet. Hosté přestali tančit. Elizabeth nad nimi ztratila moc. Všichni se znovu propadli do temnoty. Napůl sen a napůl realita, co si z toho má člověk vzít?


Celá série se nachází na mém účtu na wattpadu:




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama