31.kapitola - Pro Meropu (E)

4. září 2017 v 22:44 | Saanma |  Escape
Daniela se rozhodla jednat. Ví, že ta žena je v jejím domě. A nejvíc jí děsí, že je tam s jejím dítětem. Sešly jsme se večer a prodiskutovaly skutečnosti. To, co nám Elizabeth přivodila, to je stav polobdění, naše těla neměla pod kontrolou, ale naše mysli dostala.


Není to nic obtížného, jen prostě nikoho nenapadlo, že nás tímhle zpozdí? Jediný důvod, proč by to dělala by byl ten, že chtěla jednoduše sdělit Daniele, že se s ní Tom loučí na dobu neurčitou.

To ale radši nikdo nahlas neřekl. Daniela totiž sama nevěděla, co z toho je vlastně pravda tak se rozhodla to zjistit. Navíc, Meropu v tom domě nenechá. Věděla, že Penelopa bude sloužit Elizabeth bez jakéhokoliv odříkání.

"Nehodlám to nechat nedodělané," praštila do stolu a pár lidí nadskočilo.

"Nechceš to promyslet?" ozvala se Karolína.

"A co podle tebe si mám asi tak rozmyslet?" vyjela už tak nervní Dája.

"Brát to v klidu by ti neuškodilo," pokračovala Kája klidně," Šárka má tu flashku, ani jsme se na ni nepodívaly. Měla bys tomu dát chvíli, dojdi si pro Meropu a v klidu odejdi. Jestli chceš bojovat, tak v Meropa musí být v bezpečí ne?"

Ano, rozumnými argumenty by se na ni mělo jít častěji. Nervně si sedla a na chvíli utichla. Chápu, že je na tom momentálně dost mizerně, ale bude to v pořádku. Kývla jsem jí na to, že společně s Nikčou tam s ní zajdeme jako ochranka.

Vzhledem k počtu smrtijedů je to prostě nutné. Je jich tam zatraceně moc. Musím zjistit, jestli tam s nimi je i ona, takže bylo samozřejmé, že jsem se hned přihlásila. Pořád jsem to nikomu neřekla. Pokud se bude bojovat, dozví se to, chci, aby si dali pozor na to, na koho míří hůlkou.

"Omrknu to ze shora a řeknu vám, co se dělo," vypravila se už Veronika na koště a její cop za ní jen vlál.

"Jdu s tebou," odhodlala se i Nikola.

Musíme odhadnout, co teď hodlají dělat. Pro dnešek je hlavní dostat ven Meropu, na ničem jiném nezáleží. Pokud se bude bojovat, může to miminko přijít o hodně.

Proto se na ni musíme soustředit, Daniela by měla taky. Věřím tomu, že se snaží, ale neustále jí trápí to, co Tom udělal. Dokud ho prostě neuvidí v reálu, tak tomu nechce úplně věřit.

Nechtěla jsem ji nechat samotnou. I já mám docela nahnáno z toho všeho. Moc rychle se to semlelo. Rozloučila jsem se s Frankovou duší, jsem ráda, že jsem mohla, ale co to znamená, je tu možnost ho vyléčit? Vždyť umřel - zanadávala jsem si.

Jediná léčba je konečně smrt a klid.

***

Veronika a Nikola přijely, řekly, kde jsou stáže a po jakých intervalech se mění. Jistě, chceme jen dítě, ale musíme počítat s tím, že nás tam nepustí, nebo nás nenechají jít ven. Je samozřejmé, že si s sebou bereme hůlky.

Tohle není přátelské vyjednávání, jdeme do nepřátelského tábora a není to nic, co by někdo dělal rád. Meropa tam ale nesmí zůstat.

"Holky," přibelhala Karolína.

Ta noha už nevypadá tak zle, ale očividně se to nevyléčilo úplně.

"Musíte tam jít samy, když vás půjde víc a ještě cizích, tak bude zle," vpadla do místnosti a přidržela se zdi.

Musela chvátat, tváře má rudé a sotva dýchá. Nikola k ní přiběhla a pomohla jí si sednout do křesla. Nejspíš má v té noze bolesti. Mohla si vzít koště, ale nejspíš si dostatečně nevěřila. Ono taky bez jedné nohy se dá dost blbě zatáčet.

"Proč jsi to myslíš?" optala se Daniela.

"Protože Karolína má čas od času vidění," ukončila to Veronika.

Většina lidí v místnosti přestala na chvíli myslet na to, že když se nezavřou ústa, může vám tam cokoliv vletět. Karolína má vidění? Jako budoucnosti? Jak dlouho? Kdy nám to chtěli říct? Proč se to dozvídáme až teď?

Ač mi hlavě toho běží mnohokrát více, nedokázala jsem ty otázky formulovat. Zkrátka se stalo. Kája k tomu měla blízko už když jsme byly v normálním světě, ale netušila jsem, že se to dostalo až tak daleko.

Vždycky dokázala určitě něco pár vteřin napřed, takže to bylo úchvatné, ale teď se jednalo o hodiny a to byl docela dobrý pokrok. Vstala jsem a donesla jí sklenici vody, napila se a začala vydýchávat schody - muselo jí to zabrat celou věčnost, než je vyšla.

"Takže jsme vyřešily záležitost s posilou," usmála jsem se.

"To to tady nebude nikdo řešit, to že Kája něco vidí?" nechápala Nikola.

"Nemáme teď dost času na to, abychom žasly," otočila jsem se na obě dvě," Kájo, skvělá práce."

Jen mi na to kývla.

Jde o jednoduchý plán, jdeme dovnitř a víme, kde jsou okna, dveře a krb. Letax jsme si už nabraly a v případě potřeby jej máme, to si můžeme odškrtnout. Když nás nepustí dovnitř, vezmu si koště a projedu celý dům.

Hned zamnou by jela Dája a potom Nikola. My bychom je jen rozptýlily, dokud by Daniela nepoužila krb, který je hned v dalším pokoji, vedle Meropy. Dovnitř se skrz něj ale nedostaneme, je zabezpečený.

Když nás pustí, tak prostě jen sebereme Meropu, žádné kecání nebo tak. Zkrátka jde jen o to dostat ji ven. Poprat se můžeme kdykoliv potom, Meropa je jen jedna. Pokud se prostě někdo neudrží, tak Daniela utíká a děj se vůle boží.
Naskočila mi husí kůže.

Necítím se z toho úplně dobře, ale dítě musí ven.

Daniela ji prý viděla, jak se na ni tváří a stačí, aby Meropa zabrečela, což se bez matky po jejím boku může docela jednoduše stát. Tom nemusí být rychlejší. Stoprocentně víme, že Meropu má rád, takže dokud je uvnitř, nemůže se jí nic stát. Proto jsme si dovolily to ještě promyslet. Brzy se ale setmí a bude nutné něco udělat.

"Jdeme na to," vycházely jsme už z místnosti, když si to sem namířil Terenc.

"Kam jdete?"

Náhle jsem si připadala jako malá školačka.

Což už dávno nejsem.

"Máme práci," prošla jsem kolem něj, ale zbytek to nestihl.

Povzdychla jsem si. Úplně vidím, jak nám zase bude nutit posily, což ano, bylo by skvělé nějaké mít, ale Kája řekla své, to prostě to nejde.

Jenže on nikdy nevěřil na vědmy, pak je tedy zajímavé, že na blbé proroctví ano. Bože, jednou by všechno mohlo jít lehce ne.

"Máme naspěch," vypáčila jsem jeho ruku z futer, takže mohl zbytek projít.

"Kam jdete?" nedokázal si nejspíš pomoct.

Nikola ho objala.

To bylo znamení pro Danielu.

"Mdloby na tebe!" skácel se k zemi.

"Děkuju, že jsem nemusela skolit svého šéfa," vzala jsem jeho nohy a přenesla jsem ho s Nikolou do mého pokoje.

"Není problém," zandala Daniela opět hůlku do koženého pouzdra.

Vyrazily jsme všechny na koštětech, Karolína zůstala v mém pokoji s kapitánem, aby mu to nějak vysvětlila, popřípadě ho zdržela. Na to, aby ho omráčila nepotřebuje chodit. Je mi jedno, že jde o porušení zákona a Nikče je to teď taky jedno.
V tuhle chvíli jde o jednu z nás a to nic takového jako zákon neplatí. Trochu mě děsí, když si uvědomuji, kam až jsme schopny zajít. Málokdo by to asi udělal. Znám lidi, co by raději obětovali svoje dítě.

Pochybuji, že by kdokoliv z nás obětoval svoje dítě. To radši obětovat sám sebe. Možná v tom jsme byli mimo kouzelnický svět jiné.

Když si to urovnám v hlavě, ano, jsem schopná i vraždy pro lidi, které miluji. Daniela taky. Hedvika taky - připomněla jsem si, že zůstala taky v Bradavicích. Nevadí, v tomhle počtu to zvládneme.

Veronika možná taky, nejsem si jistá...

U Nikči si netroufám tipnout.

Někteří z nás jsou hold čistší duše, ale to nevadí. Každý musí být nějaký, chápu, že by k tomu měly odpor, já taky, ale kdyby to bylo potřeba, ani nemrknu. Možná by bylo lepší, kdybych to snad radši neříkala nahlas.

Ač je to nejspíš viditelné.

Zastavily jsme se před vchodovými dveřmi.

Daniela zaťukala a jedna ze smrtijedek pootevřela dveře. Je vysoká, černovlasá... Ne, nechci se na ni soustředit jako na člověka, ale jako na prostředníka. Rychle jsem zamrkala a čekala, co se stane, zdali nenapadne Danielu. Nic.

"Jdu si pro Meropu," řekla tak klidně, jak jen mohla.

"Pro tu si jít můžeš," usmála se na ni a pustila ji dovnitř," Vy jdete taky?"

Nehodlala jsem odpovídat. Nahrnula jsem se hned za Danielu a Nikola šla beze slova zamnou. To víš, že jo, nechám ji sem jít samotnou, když vás je tu nejméně sedmdesát.

Pomalu jdeme po schodech a každé oči nás sledují, připadám si jako bych snad něco ukradla. Většinu z těch obličejů jsem poznávala ze snového bálu.

"Pojďte," vyšel Tristan z dětského pokoje a otevřel nám dveře.

Rychle jsme zapadly dovnitř a zavřely dveře.

"Proč na nás tak zírají?" ještě těch jsem se třásla z toho pocitu, jako by mě viděli všichni.

"Myslí si, že zaútočíte," viděla jsem na něm, že to taky čekal.

"Proč si Elizabeth myslí, že zaútočíme, nejsme ten typ lidí, co do toho jdou po hlavě," rozhodila jsem rukama.

Daniela už konejší Meropu a skoro pláče štěstí, prohlíží jí, zdali jí něco neudělali. Naštěstí se o to ani nepokusili. Ti by potom teda dostali pěkně na čumák, kdyby jí ublížili. Nikča jí pomáhá balit věci. Nemá cenu se do toho motat. Tristan je v černém fraku a má stálé vlasy do drdolu. Je nervózní jak pes. Ale to jsme teď asi všichni.

Otevřela jsem dveře a objevila menší zástup lidí, kteří nám budou bránit v odchodu. Rychle jsem se podívala na jediné okno v pokoji a měla jsem jasno. Nemůžeme tedy dveřmi, mám tu okno dámy a pánové.

Z připraveného vaku jsem vytáhla tři košťata a podala dvě z nich Daniele a Nikole. Obě ještě dobalují věci. Pokud se sem zatím nikdo neřítí, tak jsme v pořádku. Oni nechtějí dovnitř, jen nás chtějí držet uvnitř.

Prohodila jsem postýlku oknem a začal šum.

Dveře se skoro prohnuly, ale nepustily nikoho dovnitř. Musela jsem se pousmát, Tristan na to myslel. Bože, kdyby to neudělal, tak už nás tu drží všechny.

"Leťte každá jinam, letax máte, za dvě hodiny vás chci obě vidět," kývla jsem na ně a obě vyletěly.

Spatřila jsem v Daniele klid, kterého nabyla, když teď drží Meropu ve své náruči. Zahřálo mě to u srdce. Nebylo to tak těžké.

"Tom v tom snu..." nakousl to.

"Jsem myslela vážně," vlípla jsem mu polibek na tvář a vyletěla jsem rychle ven.

Dveře povolily.

Snad se Tristanovy nic nestane.

Snad je moje sestra stále v Bradavicích.


Celá série se nachází na mém účtu na wattpadu:



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 5. září 2017 v 10:04 | Reagovat

jé tam je moje jméno, hezky píšeš, má to hlavu a patu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama