Minutky

Pomíjivá

21. března 2018 v 0:50 | Saanma
A tak bych se ráda zeptala,
co je podle tebe láska,
co je podle tebe ten hřejivý pocit,
proč je dobré jej nikdy nezakusit?

Druhé mé já,
láskyplné,
už se asi nenamane,
zbývá se jen tiše smát.

Svět zničil poslední dobrou vůli,
poslední krásný cit,
nyní je jen plný smůly.
člověk by nejraději neopustil svůj byt.

Zeptala bych se,
co byly ty podněty,
zeptala bych se,
proč dnes točíme právě tyto rulety.

Druhá strana

27. června 2016 v 15:02 | Saanma
Tiše si kráčím tmou,
nikdo tu není semnou,
noční ulice vzývá stíny,
do mé hlavy jsou to klíny.

Černé dlouhé pařáty,
příšerně ostré nehty,
skrze hrdlo by se dostaly lehce,
maso by trhaly měkce.

Černota pohltila opět mysl,
v té tmě vidím každý nesmysl,
jako malé dítě se bojí skříně,
já mám tyhle ulice, bohyně.

Odříkávám si modlitbu,
boty cvakají po chodníku,
jen pár kroků a budu tam,
kde jisté bezpečí mám.

Jakmile dveře zaklaply,
nohy zabolely,
z toho nočního běhu,
který ke mě neměl něhu.

Bláznivá mysl,
bláznivá mysl,
žene mě kupředu,
zároveň mě všk tahá dozadu.

:D Bože, ještě štěstí, že neplánuji být básníkem, píšu tyhle naprosto retardované řádky jen proto, abych se taky trochu procvičila v něčem jiném než v románech, které poslední dobou vydávám na wattpadu. No, korektně řečeno, třeba jeden příběh jsem schopna napsat na sedm knih a popsat tak dvacet let /někdy i více/, takže něco krátkého a zcela odlišného občas pomůže se uvolnit od běžné práce. :-)

Každopádně mám všechny básníky ve veliké cti, protože to absolutně není nic lehkého a člověk na to musí mít vážně vytříbený jazyk a jasnou mysl. A někdy ani to nestačí. :-))

30. dubna 2016 v 19:07 | Saanma
Nikdy jsem asi nebyla nic, co by jste očekávali,
nyní se choulím v koutě a pláču,
nečekala jsem to, co jste mi udělali,
kdybych byla na mostě, skáču.

Cítím mráz na své kůži, asi jsem živá,
občas se to těžko pozná,
někdy si připadám zcela průhledná,
jako můza temná...

Koho bych asi za ruku vedla, když po mém boku nikdo,
koho bych vedla tou temnotou, když o to nikdo nestál,
přála bych si říct, že toho nebylo mnoho,
ale kdo by lhal.

Nadechuji se rudé barvy a poprvé se usmívám,
mějte se tu pěkně a shnijte,
ze shora vám narychlo zamávám,
protože nakonec vše živé pojde...
______________

Přiznejme si to, jsem depresivní člověk. Bude to tím, že se mi ty pocity lépe popisují, protože jim rozumím, protože jim naslouchám každý den. Když se podíváte lidem do tváří, málokdy je vidíte šťastné. Většinou jsou unavení, uzavření. Nebo předstírají.

Najdou se i vyjímky.
Ale ta většina mě děsí.

Víla

10. března 2016 v 15:23 | Saanma
Spletena lenem a nočními bylinami,
osedlala víla koně,
koně plavého až jak svitu luna barvu má,
aby konečně unikla.

Příliš dlouho byla víla zamčena v zámku,
příliš dlouho nerozevřela křídla,
s voláním svobody,
tiše odjela.

Kdepak ty vílo konci máš?

Copak v lučinách postrádáš?

A byla to láska,
ten vznešený a vřelý pocit,
který ji hnal daleko,
a hnal ji luny svit.

Nikdy už nespoutaná,
nově sílou pukající,
smála se víla na hřbetu koně,
za svitu hvězdy padající.


*defakto v tom nic nehledejte, snažím se něco vyjádřit a rýmy mi nejdou, kdo na to nemá nervy, nečtěte to*

Drahá

27. ledna 2016 v 12:56 | Saanma
Ach, má drahá, kam jsme to došli,
tvůj zpěv vdáli se vznáší,
naše květiny pošly,
a babka dole sušenku v kávě si máčí.

Opuštěn tebou i světem,
sedím si v křesle,
trny raší květem,
sedím sklesle.

Teplo objímá krb,
teplé jídlo na stole,
deka přes můj hrb,
naše dcera na mole.

Jedna na nemoc,
druhá na náhodu,
zemřelo vás moc,
přiliš mnoho hrobů.

Zemřu sám a zatracen,
v zapomění a temnotě,
deník psán psavcem,
jednou znovu obejmu tě.

Černá

15. ledna 2016 v 23:15 | Saanma
Seděla v rohu jedna dáma,
zhořklo jí srdce,
sedí tam tak sama,
sama ve stínu.

Hudba hraje,
hosté pijí.
a dáma v rohu,
ta tiše sedí.

Je noc,
hvězdy svítí
a měsíc bledne,
dáma se směje.

Světla zhasla,
barman zavírá,
dámá vstává a do tmy jde sama.

Trnitá cesta starého srdce,
trntá cesta staré duše,
každý si může vybrat,
co zmůže.

Situace

4. prosince 2015 v 17:20 | Saanma

Příála bych si vidět tebe na mém místě,
chtěla bych vidět,
jak se snažíš,
když vidíš tu hrůzu.

Ale já nejsem ty,
ty nejsi já,
tahle věc zůstane uzavřená,
dokud se někdo neprobudí.

To, co se stalo se mi nelíbí,
ale těžko něco zmůžu,
když tam stojíš jako závora,
a ceníš své zuby.

Nejsem ta nejhorší potvora,
dávno jsem taková být přestala,
je mi ale líto,
že tys taková být začala.






Modravá

23. listopadu 2015 v 2:41 | Saanma
Šeravo v díli modravé,
jemný prach se nese,
bílá pěnkava hlavou třese.

Dnes jako nikdy,
vzala se podstata,
toho co má býti...

Matky střeste se osudu,
kdy pomíjivost je pouhá,
odejděte od skutku, jenž černý tak musí býti.

Jakého zla napáchat se lze,
to nebádejte dále,
střezte své děti a milence.

Náruče teplé,
milovaná srdce,
zachrantě se přece.

Přijde zima mráz i sníh,
ve vaších očích zmrznou celé krajiny,
nedejte si namlouvat,
vaše teplo vás jistí.

Nebohé skřeky,
domnělá pouta,
kdy konečně najde se konec?

Kdy lidé otevřou srdce, oči i mysl?

Kdy dopřejí si klidu?

Jen plané výkřiky,
to jsou má slova,
lidstvo nenaslouchá.


Sestřelena

23. listopadu 2015 v 2:37 | Saanma
Vzlétla k nebesům,
pozemským radovánkám vzdálena,
hněv lesů,
byla potřísněna její halena.

Temnohvoz v dáli,
třpytí se a šálí,
lidské zraky nejen,
zemřel by pro něj jeden?

Letí si holubička,
bílá jak sněžná sovička,
střelili ji do peří,
křeč projela páteří...

Na zem dopadla jen mrtvola,
studené tělo holubičky,
zbavilo se života,
tiká srkze nitky...

Je to spíš jen hvízd v dáli,
ta tajuplná smrt,
to nečekané zrození..

Nemá to smysl, ba snad ani cenu, ale vyjádřilo to mé pocity, jako nic před tím. :)


Nemůžu myslet

14. září 2015 v 21:15 | Saanma

Nemůžu myslet,
hlava se mi plní,
byl to jen sen?

Nechci se smát bez důvodu,
chci se ze všech sil prát,
přála bych si,
by bylo jinak.

Jsem tam,
kde ostatní se vzdávají,
vím že silná jsem,
jen se ptám...

Jak dlouho to potrvá,
otevírám oči každé ráno,
nikdo neví,
co se stane.

Když mi řekneš tajemství,
řeknu ti to své,
že chci být tvou,
ač to na mysl nejde,

Ne, neptej se mě,
nejsem tu pro to,
unikám jako pára,
jako duch.

Nikdy nechytíš myšlenku,
co už je v běhu,
jen otevři oči,
a uvidíš sám.

Dávno už to je,
co běháš za snem,
za snem,
který se nenaplní.

Je mi líto,
jsem už pryč,
měj se dobře..

asi tomu začnu říkat písničky, protože si je potichu zpívám :)
 
 

Reklama